Recenze novely zákona o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla (168/1999 Sb., a související), hodnocení Ekonomického magazínu: 60 %

Předkladatelé novely: Poslanci Václav Votava, Jaroslav Klaška, Ondřej Benešík, Adolf Beznoska, Jiří Dolejš, František Laudát, Petr Gazdík, Karel Rais

Datum předložení: Únor 2017

Stanovisko vlády: Souhlas

Pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, stručně řečeno „povinné ručení“, musí mít podle zákona uzavřeno každý, kdo chce na pozemních komunikacích provozovat vozidlo. Co se stane, když povinné ručení v rozporu se zákonem uzavřené nemáte? Možná zaplatíte pokutu, ale spíš ne. A to je problém, který se poslanecký návrh novely pokouší řešit.

K úhradě nepojištěných škod je už od roku 2009 zřízen Garanční fond, který spravuje Česká kancelář pojistitelů (ČKP). Kromě příspěvků jednotlivých pojišťoven byl od počátku financován i z peněz označovaných jako příspěvek za nepojištěné vozidlo, které ČKP vymáhala od nepojištěných vlastníků vozidel. Systém jako takový byl funkční, přesto však proti němu existovala řada výhrad.

ČKP se totiž vůči neplatičům chovala nevybíravým způsobem. A nešlo jen o skutečné neplatiče, nýbrž i o zdánlivé neplatiče, kteří na pojištění nic nedlužili. Evidence vozidel totiž vykazovala značnou chybovost a jako vlastník vozidla v ní často byly označeny i osoby, které je dávno nevlastnily nebo mezitím daly do šrotu a neodhlásily. Tuto skutečnost pak musela dotčená osoba Kanceláři sama prokazovat a přes všechnu snahu se jí vymáhání pohledávky často nepodařilo zastavit dřív než u soudu. Pro představu: za menší osobní auto typu Fabie se ČKP platilo 50 korun za každý den bez povinného ručení.

Na základě někdy až hrůzostrašných historek o chování ČKP vznikla v roce 2014 poslanecká iniciativa (poslankyně Konečná), která stručně řečeno usilovala o to, aby se lhůta pro vymáhání dlužné částky zkrátila. Právo na úhradu příspěvku za období přesahující dobu tří let by jednoduše zaniklo. Cílem bylo zamezit možnosti nechat takzvaně uzrávat pohledávky, které po několika letech dosahovaly i statisícových částek. Namísto předloženého řešení ale poněkud překvapivě parlament nakonec odsouhlasil řešení, kterým příspěvek nepojištěných a jeho vymáhání prostřednictvím ČKP úplně zrušil.

Garanční fond tak zůstal od roku 2015 odkázán pouze na příspěvky členů (pojišťoven) a částky, jež se podaří vymoci od nepojištěných řidičů, kteří způsobili škodu. Důsledky jsou hned dva: rozpouští se suma, kterou Garanční fond nashromáždil v dobách, kdy peníze od neplatičů vymáhal, a stoupá počet řidičů, kteří povinné ručení neplatí. Za provozování nepojištěného vozidla jim sice hrozí pokuta od 5000 do 40 000 Kč, ale mnoho lidí vychází z toho, že je nejspíš nikdo nechytí. U nepojištěného neužívaného vozidla je to skoro jisté.

Tím se konečně dostáváme k aktuálně předloženému návrhu novely zákona. Velmi obecně lze říci, že usiluje o návrat ke stavu, kdy ČKP mohla vymáhat pojistné od vlastníků nepojištěných vozidel. Oproti stavu z let 2009 až 2014 však přináší řadu modifikací, jejichž cílem je jednoznačně vymezit, kdy je, či není dána povinnost pojištění odpovědnosti, čímž se předejde celé řadě sporů. Navrhovatelé chtějí, aby pojištění muselo mít každé auto v registru, s výjimkou aut zapsaných jako vyřazená, vyvezená, zaniklá nebo odcizená.

U všech takto zapsaných vlastníků bude mít ČKP znovu právo požadovat příspěvek za nepojištěné vozidlo, který by se vypočítal jako součin počtu dní, kdy bylo auto bez pojištění, a příslušné sazby, kterou by podle druhu stanovilo vyhláškou ministerstvo financí. Jak ale předkladatelé upozorňují, výše příspěvku by vždy měla být podstatně vyšší než běžné pojistné u komerční pojišťovny, neboť je nutné zachovat dostatečnou motivaci k uzavírání standardního povinného pojištění odpovědnosti. Jako brzdu proti přílišnému nárůstu příspěvku ale návrh zavádí roční promlčecí lhůtu, takže maximum příspěvku bude omezeno na 1 rok.

Jako další opatření před příliš tvrdými dopady vůči neplatičům pojistného lze zmínit i zastropování náhrady škody způsobené nepojištěným vozidlem. Kancelář pojistitelů by mohla vymáhat nejvýše třetinu škody, kterou z Garančního fondu poškozenému uhradila, maximálně pak 300 tisíc korun. Nyní jde podle předkladatelů mnohdy o částky v řádu milionů korun, které odpovědný člověk leckdy není schopen uhradit a jsou pro něj likvidační. Navrhované úpravy zákona by měly zajistit dostatečné příjmy Garančního fondu.

Před samotným hodnocením návrhu je třeba upozornit, že se jedná o návrh, který si pojišťovny sepsaly samy a iniciativní skupina poslanců napříč stranami jej pouze podepsala. Jedná se tedy o návrh veskrze lobbistický, což však ještě neznamená, že je třeba jej a priori odmítnout. Problém existuje a je řešitelný dvěma způsoby. Buď budou muset pojišťovny do Garančního fondu napumpovat více peněz, o které si řeknou pojištěncům, kteří povinné ručení poctivě platí, nebo se změní zákon, aby více motivoval k placení povinného ručení, respektive odrazoval od jeho neplacení.

Navrhovaná změna sice více motivuje, zdaleka ale není ideální. Navrací totiž zákon do stavu, kdy porušení veřejnoprávní povinnosti provozovat pouze vozidlo, k němuž je sjednáno pojištění odpovědnosti, je postihováno v podstatě soukromou právní sankcí v podobě příspěvku do Garančního fondu vymáhaného ČKP. Onen příspěvek je totiž z povahy věci sankcí, neboť nejde jen o zaplacení v podstatě dlužné částky s úrokem, ale jak sami autoři požadují, musí být podstatně vyšší – například dvojnásobek dlužné částky, aby se neplacení nevyplatilo.

Kromě toho, že pokutu za porušení státem stanovené povinnosti bude vybírat finančně zainteresovaný soukromník (čím více se vybere, tím méně pojišťovny do fondu pošlou), stále bude platit, že za neplacení povinného ručení, ať už zaparkovaného, nebo provozovaného auta, zaplatíte pokutu správnímu orgánu. Jedná se tedy o souběh dvou sankcí, který je v rozporu se zásadou právního státu – ne dvakrát ve stejné věci. Pojišťovny oponují, že tomu tak není, neboť návrh možný regres významně omezuje a sankce nebude mít devastující účinek. To je ale jako tvrdit, že když dostanete dvě menší pokuty, tak je to vlastně jedna větší. Stručně řečeno, není, ale není na mně, abych rozhodoval o neústavnosti návrhu.

Co se mi ovšem na návrhu hrubě nelíbí, je omezení či strop pro náhradu škody. Nemá se sice vztahovat na řidiče, kteří bourali pod vlivem alkoholu či drog, ale stejně. Náhrada škody není trest, je to účet za vaše jednání. Jistě lze vést debatu, jak se má takový účet vyčíslit, ale ne, kdo ho má platit. Pokud z tohoto principu ustoupíme, brzy se objeví návrhy na další oblasti, kde by bylo sociálně citlivé, aby náhradu refundoval někdo jiný, nespíš stát, jelikož daňový poplatník se podobným nápadům neumí bránit.

Samotné omezení sankcí, nikoli náhrady škody, ale pozitivní je a návrhu prospívá. Celkem lze také uvěřit tomu, že díky lepšímu nastavení zákona už nebude docházet k excesům při vymáhání příspěvku za nepojištěné vozidlo. Pomůže i vyřazení vozidel v polopřevodu, kvůli kterému došlo ke zpřesnění údajů v registru vozidel. Ten dnes poskytuje mnohem relevantnější údaje než před třemi roky. Předkládající pojišťovny se snad poučily a jistě vědí, že další šanci k převzetí této agendy už nedostanou.

A ještě jeden důvod, proč dávám návrhu přes padesát procent. Situaci by ve skutečnosti mělo řešit ministerstvo financí, které je legislativním gestorem pojišťovnictví a které, bez ohledu na to, kdo je zrovna ministrem, povinné ručení nezajímá a nikdy nezajímalo. Samotný Garanční fond vznikl na základě poslanecké iniciativy. I současné ministerstvo dává od problému ruce pryč a na základě jeho vyjádření přijala vláda k návrhu zákona doporučující stanovisko. Těžko pak očekávat, že se finance někdy vzchopí a vymyslí něco lepšího.