Neustálé stesky lékařů a učitelů kvůli platům lze řešit v podstatě velmi jednoduše. Ano, razantním zvýšením platů, se kterým se ale současně zavede školné. A pokud někdo nebude mít na školné, jak varují socialisté, zaváže se na nějakou dobu státu. Nebo přesvědčí komisi některého ze stipendijních evropských programů. Současný stav, kdy zejména mladí lékaři odcházejí do zahraničí, je totiž tristní. Firma by to nazvala „zmařenou investicí“, když už teď řídíme stát jako firmu.

Stát potřebuje určité vysokoškolské profese – lékaře, učitele, vědce, soudce… Ne bakaláře z hradecké univerzity pro úředníky. Respektive stát by potřeboval propracovanější mapu s předpokladem na deset let dopředu, jaké vysokoškoláky potřebuje – a v jakém počtu. Například pokud nějakým způsobem potřebuje dva tisíce sociologů, není důvod financovat bezplatně šest stovek absolventů ročně. Aktuálně absenci takové mapy potřebnosti dokazuje také situace, kdy v Česku chybí osm stovek psychiatrů. Za prvé je to obrovské číslo, za druhé právě proto nebude jednoduché takový převis poptávky řešit v dohledné době. A zde si navíc nevypomůžeme ukrajinskými lékaři, protože psychiatři potřebují se svými pacienty zejména mluvit.

Vysoké školství už totiž nepovažujme za právo na vzdělání, to je relikt socialismu zpřed roku 1989. Toho bezplatného a státem garantovaného vzdělání se každému dostane do jeho plnoletosti na základních a středních školách. Vysokoškolské vzdělání je svého druhu životní investicí, která vzdělanému člověku přinese buď možnost pracovat v lukrativním byznysu nebo mu zajistí slušně zaplacené stabilní zaměstnání. Na takové investici by se měl student podílet. V Evropě si v podstatě všude nějakým způsobem studenti vzdělání platí. Taková reálná částka je 500 eur na semestr (například v Německu). Přepočítáme-li to na koruny, jde o částku 13,5 tisíce, tj. 2700 korun na měsíc. To je investice, která se vrátí do tří let. Jistě by to mělo pozitivní dopad i na studenty samotné. Aby „vejška“ nebyla jen časem nekonečných mejdanů bezstarostných zastydlých puberťáků.

V Česku studuje aktuálně něco přes tři sta tisíc studentů na všech školách, přičemž na největších „státních“ školách – UK v Praze a na České zemědělské univerzitě, na Masarykově univerzitě v Brně, Univerzitě Olomouc a na VUT v Brně a ČVUT v Praze – studuje zhruba sto tisíc studentů. Při zavedení „evropského“ školného by to představovalo měsíčně(!) čtvrt miliardy korun do rozpočtů vysokých škol. A s takovými finančními injekcemi by se vcelku pochopitelně vysoké školství zkvalitnilo velmi razantně. Pak se nebude třeba o některých „peďácích“ říkat, že to je trochu náročnější gympl a chodí tam holky, co neumí matematiku. Jinými slovy, ze škol by vycházeli kvalitnější odborníci, kteří by zvedli kvalitu pracovní síly. To by zase změnilo strukturu zaměření naší ekonomiky. Abychom nebyli jen ty levné montovny.

Z takového fondu „školného“ by šlo vytvořit i systém stipendií pro sociálně slabší studenty či pro studenty v oborech, které stát opravdu potřebuje. Ti, kteří by neměli na studia kvůli svému sociálnímu statusu, by se zavázali státu (což platí zejména právě u lékařů), že budou nějakou dobu v Česku pracovat. A pokud by chtěli odejít, ať už do soukromé sféry nebo do zahraničí, vyplatili by se sami nebo by je vyplatil nový zaměstnavatel.

Lékaři, učitelé a vědci by pak mohli a měli mít nástupní absolventský plat padesát tisíc korun, respektive dvojnásobek průměrné mzdy, který by jim lineárně rostl s přibývající praxí. Dnes se nástupní plat lékaře pohybuje mezi dvaceti a třiceti tisíci korunami. Takže pokud by souhrnné školné bylo například 100 tisíc korun a stát garantoval bezúročnost půjčky na vzdělání, vycházela by splátka na 2800 korun měsíčně a splaceno by pracující lékař měl po třech letech. A taková částka je v osobním rozpočtu při výplatě převyšující dvojnásobek průměrné měsíční mzdy finančně snesitelná.