Mediální prostor je čím dál víc zanášen tajně pořízenými soukromými rozhovory, odposlechy, úniky ze spisů. Ty mnohdy nemají s meritem věci nic moc společného, ale dělají se z nich dalekosáhlé závěry. Ovšem na hony vzdálené realitě – doba postfaktická, jak řekl před nedávnem v DVTV jeden sociolog. Není potřeba překládat fakta, ale emoce, jde jen o to, získat pozornost.

Vezměme pár ukázek z poslední doby. U Andreje Babiše nahrávky s jeho redaktorem Markem Přibilem jistě měly své opodstatnění. To, že vydavatel úkoluje svého novináře, jak potopit skandály politickou konkurenci, je samozřejmě děsivé. A svou vypovídací hodnotu to pro veřejný zájem jistě má. Už méně však jeho hovory, kde se o politicích z koalice nebo o novinářích vyjadřoval hrubě. To už vypovídací hodnotu z hlediska veřejného zájmu nemá žádnou. Jde jen o „dokreslení“ lumpa. V soukromí a mezi kamarády určitě nikdo z nás nemluví jako kniha, naopak. Ale časté vulgarismy jsou u mnoha lidí ventilem od stresu – protože jsme v soukromí, kde to má zůstat. Kdyby mě někdo nahrál, jak ventiluji stres, a zveřejnil to, tak jsem „mediálně“ ten nejhorší gauner na světě. Nadto u fragmentů rozhovorů příjemce nezná kontext a dobrým střihem se dají dělat kouzla. Tím neobhajuji Andreje Babiše, ale soukromí nás všech.

Z jiného soudku je aktuálně kauza OVB, která se dnes rozhodla nesoudit se s Jakubem Charvátem kvůli jeho dokumentu. I zde je atraktivita sdělení postavena na soukromém večírku a použití skrytě nahraných záběrů ze soukromí, včetně bulvární scénky na záchodě. Když jsem ten studentský film jako bývalý dlouholetý reportér publicistiky a režisér několika dokumentů viděl, říkal jsem si, že nebýt těch záběrů ze soukromé párty, je to velmi slabý film a u nás v redakci by bez zásadních změn ve scénáři a režii neprošel dramaturgickou poradou. Nadto, jak se proslýchá v novinářských kuloárech, ten hlavní hrdina ani nebyl zaměstnancem, jen se na večírek vetřel. Mám jednoho takového kamaráda, který se dokázal vetřít i na večírek ČEZu při filmovém festivalu v Karlových Varech a ztropil tam dost podobné pozdvižení. A teď si představme, že by to někdo natočil ve smyslu, jak to chodí na večírcích dodavatele elektřiny a že vinou i takových divokých večírků je dražší elektřina. A kdyby jednou někdo natočil třeba vánoční besídku nějaké redakce, to bychom asi taky koukali. No nic, Jakub Charvát prý dostal od dárců 270 tisíc korun, tak uvidíme, jaké svěží dílko za tento nadstandardní honorář natočí.

Daleko nejhorší byl ovšem zásah do soukromí Jany Nagyové a Petra Nečase. Po bombastickém zátahu na Úřadu vlády začala i tzv. seriózní média tahat na světlo přepisy telefonátů mezi těmito dvěma životními partnery. Jistě, vázala je i profesionální blízkost, ale zveřejněné odposlechy se týkaly skoro výlučně jejich soukromého života. Vůbec nevím, jakou vypovídací hodnotu pro veřejný prostor mělo, že ve vztahu byla Jana rázná a Petr submisivnější, smířlivější. Zamyslel se někdo, jaké dopady to může mít nejen na jejich vztah, ale i na děti Petra Nečase, příbuzenstvo či nejbližší okolí a přátelé? Zejména u těch dětí to byl jasný a zbytečný faul – na žlutou.

Z médií, tedy hlavně těch mainstreamových, se naprosto vytratily určitá míra svědomí, co je, a co není ve veřejném zájmu, a kritický odstup. Formulování si, proč a v čí prospěch mi někdo nabízí něco ze soukromí jiných osob. V honbě za atraktivitou a emocemi vládne zaslepenost, která má na druhé straně za následek, že Kazmič vypeče Primu. A soudě podle zveřejňovaných skrytých záběrů, nahrávek a odposlechů to teď vypadá, že my tady všichni chlapi jenom paříme a mluvíme extra sprostě, protože doma jsme takhle malincí, některé z nás ženy dokonce bijí. Takový obrázek podávají česká média. Prostě šmíráctví do médií nepatří, je potřeba se vrátit k poctivé a pracovité novinařině, která si nepomáhá bulvárním obalem.