Recenze zákona o výběru osob do řídících a dozorčích orgánů právnických osob s majetkovou účastí státu (nominační zákon). Hodnocení Ekonomického magazínu: 50 %

Autoři: poslanci Radek Vondráček, Pavel Bělobrádek, Petr Gazdík, Marek Černoch, Jiří Mihola a další

Datum předložení: Únor 2017

Stanovisko vlády: Neutrální

Neprůhlednost nominací do řídících orgánů podniků se státní účastí, slavné trafiky pro poslance ODS, které dodnes řeší soudy, vedla poslance k přesvědčení o potřebnosti právní úpravy nominací do vedoucích a kontrolních pozic ve státních či polostátních podnikatelských subjektech, která zajistí transparentnost výběru těchto osob, jejich apolitičnost a odbornost. Za přijetí nominačního zákona mocně lobbovalo sdružení Rekonstrukce státu, které ho označilo za jeden z devíti pilířů protikorupční revoluce. Závazek k vytvoření standardů pro nominaci zástupců státu do obchodních společností a státních podniků se tak objevil již v koaliční smlouvě i programu Sobotkovy vlády. Ta několik měsíců po svém nástupu založila Vládní výbor pro personální nominace a Ministerstvo financí začalo zpracovávat věcný záměr zákona. Ten ovšem narazil už v Legislativní radě vlády a následně i ve vládě.

Zatímco některé resorty tvrdily, že je zákon nadbytečný a současná úprava dostatečná, případně rovnou navrhly zrušení Výboru pro personální nominace (a vše ponechat pouze v kompetenci příslušného ministra), jiné naopak považovaly předložený návrh za nedostatečný a požadovaly jeho rozšíření o zásady odměňování a standardy pro pravidla managementu dotčených podniků či restrikce za nominace politiků. Ministři Dienstbier a Marksová chtěli navíc povinné zastoupení žen.

Po zdlouhavých diskusích nad desítkami zásadních a věcně se vylučujících připomínek byl finální zákon vládě (neúspěšně) předložen až začátkem roku 2017 a do sněmovny nakonec putoval jako iniciativa poslance Vondráčka (ANO) a dalších. Předpokládá zřízení pětičlenného Výboru, který bude jako poradní orgán vlády posuzovat kandidáty do řídících a dozorčích orgánů právnických osob s majetkovou účasti státu. Nominace mu mají předkládat ministerstva, do jejichž působnosti právnická osoba spadá, na základě výběrového řízení.

Není zde kodex řádné správy státem vlastněného podniku ani zákaz nominace poslanců a senátorů ještě čtyři roky po skončení mandátu, které byly původně ve hře. Ministerstva se navíc mohou od stanoviska Výboru odchýlit, pouze to musí veřejně – transparentně odůvodnit. V tomto směru vyšel návrh vstříc obavám ministrů ze ztráty rozhodujícího vlivu na řízení „jejich“ podniků. Členy výboru má jmenovat a odvolávat vláda na návrh kteréhokoli ministra, podmínkou je kromě odbornosti i nečlenství v politické straně nebo hnutí.

Návrh se drží hodně při zemi a víceméně kopíruje současnou praxi. Zakotvit ji do zákona je podle předkladatelů nutné, aby se zabránilo jejímu obcházení. Zákon sice v takovém případě nepočítá s žádnými sankcemi, spíše než obcházení ve skutečnosti hrozí jeho formální naplňování, asi jako když státní úředníci museli složit zkoušku, a jako na potvoru: všichni udělali. 

Křižáci transparentnosti budou spokojeni a ministr tam stejně posadí, koho bude chtít. To nemusí být a priori špatně: vybere si člověka, kterého zná a důvěřuje mu. Transparentnost neboli průhlednost je vůbec posvátnou krávou naší doby. Transparentní máme dnes úplně všechno: veřejné zakázky, účty politických stran, vlastnictví akcií, smlouvy, majetky politiků, různé odposlechy i vyšetřovací spisy. Sama průhlednost přitom žádný všelék není, stejně jako tolik vzývaná odbornost či apolitičnost. I transparentně vybraný odborník se může ukázat být zločincem. Před protikorupční inkvizicí se však tímto způsobem nerouhejte, pokud se nechcete dostat na pranýř za pokus o korupční kontrarevoluci.