Kdo nevyplácí slušnou mzdu, je neschopný darebák. Osoby samostatně výdělečně činné jsou paraziti. Jestli se vám to nelíbí, tak si jezděte pro mobilní tarify do Polska. Je tu velká skupina lidí, kteří pracují jako OSVČ a nejsou z národohospodářského hlediska efektivně využiti. To všechno jsou výroky vysoce postavených socialistů. Ten poslední řekl v červnu senátor Štěch, nadto s tím, že by prý drobným živnostníkům bylo lépe v továrnách. Nebetyčná arogance.

Tehdy ještě proti Štěchovu výroku vystoupil Lubomír Zaorálek a v televizi Prima řekl: „Pan Štěch bude od zítřka respektovat program, který jsme včera schválili.“ A dodal, že slova předsedy Senátu nejsou relevantní z pohledu strany. A prásk, s ještě větší razancí se nyní Zaorálek pustil do drobných podnikatelů znovu.

Říct o někom, kdo vzal odpovědnost do svých rukou, nekrade, nepodvádí a v potu tváře vydělává i na pana Zaorálka, Štěcha nebo Mládka, je ve slušné společnosti a mezi slušnými lidmi považováno za nechutný a urážlivý výrok. Zvlášť u vědomí, jaká parta to ti socialisté vlastně jsou(?). Tak třeba, v Praze dál „řádí“ Karel Březina, pravomocně odsouzený podvodník, volebním manažerem strany je europoslanec Miroslav Poche, kterého v roce 2010 smetla kauza s podvodným financováním strany. Nic se neděje, pár let se potuloval v zákulisí, poté byl na kandidátce ČSSD zvolen do Evropského parlamentu. Strana jako taková se tak dlouho chovala arogantně k právníku Altnerovi, až se z pár desítek milionů stal dluh přes tři sta milionů. Soud to odklepl a dnes socialistům hrozí, že přijdou o své zlaté vejce – Lidový dům. Tak takovíhle hospodáři si berou do úst drobné podnikatele. Psát o tom, že velká část špiček ČSSD nikdy nepoznala, co to je skutečná práce a reálný svět, to už snad ani nemá cenu.

Poslední výrok Lubomíra Zaorálka je už tak za hranou, že snad víc být nemůže. To je chování papaláše, který se na lid v podhradí dívá jako na plebs.

Ono je to ale všechno přesně naopak. Paraziti, klíšťata přicucnutá na státní peníze jsou dnes politici, nic dobrého od nich poslední dobou nevzejde. Podnikatelé jsou hodni uznání. Protože se rozhodli nespoléhat na stát, neberou od něj žádné sociální příspěvky, na vlastní účet a riziko podnikají – byť jim současná vláda poslední roky hází pod nohy jeden klacek za druhým. Kontrolní hlášení, EET, protikuřácký zákon, k tomu vysoké, někdy až likvidační pokuty. Přesto se jich ještě pořád spousta z nich drží. Jsou to svobodní lidé, kteří jsou raději svými pány, než aby poníženě mávali žebračenkou před sociálními demokraty.

Navíc drobných a středních podnikatelů je u nás bezmála jeden milion, zaměstnávají 1,8 milionu lidí. To je sedmdesát procent těch, kteří v tomhle státě vytvářejí ekonomické bohatství, z něhož kromě jiného ročně putují stovky milionů do stranických pokladen a miliardy na platy politiků, ministerstev a dalších státních úřadů. My podnikatelé si je platíme, politici jsou tedy našimi zaměstnanci.

Takže pokud Lubomír Zaorálek řekne o podnikatelích, že jsou neschopní darebáci, je to naprosto identické, jako kdyby jste toto řekli svému šéfovi. Zřejmě si každý umí představit, jak by to celé dopadlo, že?

Nicméně nejen z posledních výroků politiků lze vyčíst i jejich zvrácený pohled na svět byznysu. Oni mají pocit, že podnikání je činnost za účelem zaměstnávání lidí. To je až strašidelná pitomost. Přesto tlačí na zvyšování mezd. A ideální by podle nich bylo to dát tabulkami, nad kterými budou dohlížet, případně pokutovat jejich nedodržování. Truhlář, 27 let, osm let praxe, ženatý, jedno dítě, plat xxx. Jenže takhle to nefunguje. I drobné podnikání zažívá sinusoidy, ekonomické cykly, jako všechno v byznysu. Někdy se daří, někdy ne. Vždy je po nějakém čase potřeba investovat, i když zakázky jsou, na extrémně vyšší výplaty prostě není.

Člověk podniká za účelem zisku. To je jeho odměna za tu odvahu, že to vzal do svých rukou, riskl to – měl nápad, rodinné úspory, kontakty na první zakázky, v začátku se musel přikrčit, uskrovnit, aby to nepadlo na zuby hned zkraje. Průběžně se musí vyrovnávat s mnohdy bizarními nápady politiků, které vtělili do zákonů. Uvědomuje si odpovědnost za své zaměstnance a jejich rodiny. Stejně tak ví, že pokud je jeho zaměstnanec pracant, je potřeba ho ocenit, aby mu neutekl ke konkurenci. Přidá mu, ale jen potud, kolik může. To není jako ve státní správě, kde si všichni myslí, že peníze vznikají psaním projektů na dotace.

Zkrátka a dobře, pokud je Lubomír Zaorálek chlap, měl by veřejně vystoupit, živnostníkům se pokorně omluvit a hluboce poklonit. Protože jinak, až příště se jim jednou medvěd bude klanět, Zaorálkův hřbet se přitom bude ohýbat.