Vyhlašuji hlasování o nejhorší vynález lidstva. Atomová bomba? Ta by mohla dostat hodně hlasů. Pro alternativce možná automobil, nebo aspoň mobil. Pro ty, jejichž dítě propadlo počítačovým hrám, jsou to computery… Ale kromě atomové bomby uvedené výdobytky přinášejí mnoho dobra.

Já osobně hlasuji pro klimatizaci. Spolu se mnou by možná hlasovali: kamarád, co přežil letos v létě těžkou operaci, ale málem nepřežil jipku, kde měli – klimatizaci. Kamarád živitel čtyř dětí, co byl dva týdny v pracovní neschopnosti po několikahodinové cestě vlakem „vyšší kvality“, jak se jim dnes říká. (To jsou takové ty vlaky, kde máte v kupéčku připojení na kdeco, můžete si koupit kávu nebo sušenky, nemůžete otevřít okno a mezi nejrůznějšími ovladači chybí – regulace klimatizace.) Jiný známý, co cestoval neprozřetelně autobusem až z Polska. Moje matka astmatička, kterou jsem měl tu drzost vzít do pražského artového kina.

Tento pokrokový vynález má pár specifik, uvedu jen některá. Za prvé: ovládá ho někdo centrálně. Řidič autobusu („Vám je tam vzadu zima? Já to tady necejtim.“), průvodčí („Nikdo si zatím nestěžoval.“), obsluha baru v kině („Jakou klimatizaci? Aha, v sále.“), taneční mistr („Nic se vypínat nebude!“), nebo dokonce „Jinonice“ (omluva přednášejícího studentům Filozofické fakulty UK za zimu v hlavní aule na Palachově náměstí, kde že je umístěn technický velín). Za druhé: v drtivé většině případů vás obšťastňuje v prostorách, kde nemáte úniku (letadla, vlaky, „moderní“ pražské tramvaje, kde jede naplno i v mrazech, restaurace, kanceláře, open spacy, divadla(!), kina, přednáškové sály nebo už zmíněné nemocnice(!!!). Za třetí: vaše tělo, které je s to se adaptovat na změny počasí a má „naprogramovány“ pravděpodobné teplotní příhody v tu kterou roční dobu, vystaví během vteřiny razantní změně teploty směrem dolů třeba i na několik hodin. (Argument, že se teplota klimatizovaného prostoru má lišit od vnějšího prostředí jen o určitý, „bezpečný“ počet stupňů, je směšný. Ukázkou, jak to klimatizátoři zvládají, budiž třeba výše uvedený výčet reakcí.) Za čtvrté: nikdy nevíte, kdy to přijde. Stále se rozšiřuje počet míst, kde je instalována, a to teď mluvím o našich netropických zeměpisných šířkách. (Možná, až se dnes vrátím domů, mě bude už v předsíni čekat nepříjemné mrazivé překvápko.)

Připomíná mi ta klimatizace v lecčems tu naši pěkně se totalitarizující unii. Na začátku byl (možná) dobrý nápad. Dnes, jen při hloupé hodinové cestě z Prahy do Jablonce nad Nisou, musíte přijmout podmínky nastavené někým jiným. Jeden šofér, jeden člověk rozhoduje o osudech desítek lidí najednou. Nemáte na vybranou. Nemůžete si otevřít okýnko (pamětníci možná vzpomenou na ty staré zlé časy, kdy takový institut v dopravních prostředcích nebo kancelářích existoval). Všechno je „vyšší kvality“, myslí za vás, je „pro vaše dobro“. Vytratila se však svoboda a zdravý rozum. A to je kardinální průšvih.

A tak uháníte polozmrzlí a vzteklí kdovíkam a doufáte, že to, co vám mělo sloužit, nezmění vaši dovolenou v chřipkové poleženíčko. Dá se udělat jen jediné. Až se nakumuluje dostatek strachu nebo vzteku, přelézt souseda i cestující v uličce, dojít za aktuálním vládcem vašeho osudu a požádat ho o ztlumení pekelného stroje. Ale poslechne vás? Pokud ne a pokud to přežijete ve zdraví, nezbývá než si jet příště po svých.