Rozhovor s Karlem Havlíčkem, předsedou představenstva Asociace malých a středních podniků a živnostníků

Začal podnikat krátce po revoluci na vysoké škole. Má za sebou prokazatelné úspěchy, ale poznal i odvrácenou stranu byznysu. Stojí dlouhodobě v čele tuzemských malých podnikatelů. Vedle toho stále vede svoji vlastní firmu a zároveň fakultu na vysoké škole. Jaké je podnikání dnes a jak vidí budoucnost?

Jaké byly vaše podnikatelské začátky? 

Začal jsem podnikat hned v roce 1990, ještě na vysoké škole. Studoval jsem ČVUT a využil toho, že jsem měl v Německu příbuzné, a začal jsem pro německé firmy vyrábět různé audio-video kabely. Každý týden jsem jezdil do Mnichova, tam nakoupil konektory a ty jsem pak u nás letoval na kabely různých délek, balil a vše vozil zpátky. Později jsem začal nakupovat elektroniku a kancelářské stroje, brzy otevřel velkoobchod, pak i prodejnu a za pár let jsem už měl padesát zaměstnanců, prodejní i servisní centra a docela se nám dařilo. Po asi deseti letech jsem firmu připojil k holdingu malých a středních firem Sindat, kde jsem začal dělat obchod, a během dalších patnácti let jsem postupně nakoupil majoritní podíl v celé skupině. Zaměření je dnes úplně jiné než v začátcích, ale stále se orientujeme na malý a střední průmysl, vlastníme i řadu startupů a exportujeme do desítek zemí světa.

Kde jste hledal inspiraci pro své podnikání? 

V každém období jinde. Když mi bylo dvacet a začal jsem podnikat jako živnostník, tak jsem hltal svého příbuzného v Německu, který měl malou firmu. Později, když jsem měl již desítky zaměstnanců, to bylo stále v devadesátých letech, jsem přečetl snad všechny dostupné knížky o světových vizionářích v byznysu. Když jsem začal řídit Sindat Group a jezdit po světě, už jsem se začal potkávat s obrovským množstvím majitelů středních a rodinných firem. Obchodovali jsme na devadesáti trzích světa a já byl každý týden v jiné zemi a nedělal jsem nic jiného, než vyjednával o cenách a dodávkách. Poznal jsem, jak dělají malý byznys ve světě, a to mi dalo asi nejvíce. I když jsem se později setkal s mnoha skutečnými ikonami světového byznysu, nejvíce mě ovlivnily rodinné firmy.

Do začátku podnikání je potřebný kapitál – měl jste tehdy investora? Jak moc velké dobrodružství to bylo? 

Neměl jsem nic moc. Pokud jsem letoval kabely, pak jsem nepotřeboval žádný velký kapitál, na benzin a konektory bylo a něco se hned vydělalo. Později jsem potřeboval kapitál na zboží, tak jsem si půjčil v bance půl milionu korun, což tenkrát nebyl žádný větší problém, začínaly tak tisíce podnikatelů. Pomohlo mi ale hodně to, že jsem mohl využívat zdarma restituovaný objekt svých rodičů, kde jsem si mohl vytvořit opravdu skvělé podnikatelské zázemí.

Bylo tehdy založení firmy jednodušší než dnes? Jaké vidíte dnes největší překážky? 

První fáze 90. let byla neuvěřitelná doba, cokoli jsme začali dělat, tak docela fungovalo. Nikoli proto, že jsme byli dobří, ale byla zde poměrně malá nabídka a slušná poptávka. Později začala přibývat konkurence, banky byly obezřetnější a celá řada firem to neustála. Mnoho podnikatelů zatrpklo, ale to byl prostě vývoj, a kdo se nepřizpůsobil, šel z kola ven. Založit tehdy firmu trvalo měsíce, podpora nulová, fondy neexistovaly, výpočetní a komunikační technika směšná. Dnes je daleko větší konkurence a není vůbec jednoduché se prosadit, na druhou stranu je zde neuvěřitelné množství podpůrných nástrojů, firmy mohou bez problémů doslova dobývat celý svět a využívat techniku, o které se nám ani nesnilo.

Mnoho podnikatelů říká, že je velký problém najít ty správné zaměstnance. Jak tento problém vidíte vy? 

Je to pravda, ale o tom je podnikání. Stejně jako si zabezpečit financování či jiné zdroje. Vítězí ti, kteří to dokážou. To platilo vždy a bude to platit i nadále. Mám-li ve své firmě lemply, pak jsem já největší z nich. Pokud se mi nedaří, je to moje chyba, ne mých zaměstnanců, já je vybírám a musíme je měnit, jsou-li slabí. Poslední dobou máme snahu nad vším brečet a vymlouvat se, že nám naše okolí likviduje byznys. Uznávám, že jej může ovlivnit, ale proto podnikáme, abychom to vyřešili. Podobné problémy řeší kdekdo a přežije jedině ten, kdo to zvládne. Nezaměňujme podnikatelské prostředí s domem sociální služby.

Jste předsedou představenstva Asociace malých a středních podniků a živnostníků. Jak se vlastně stane podnikatel předsedou takové asociace? 

Jednoduše, na konci 90. let jsme se společně s několika desítkami podnikatelů již nemohli dívat na tehdejší zástupce firem. Ti, kteří to dělali dobře, jako třeba Svaz průmyslu, hájili zájmy jen těch velkých a ti, kteří se tvářili, že jim jde o malé firmy, byli považováni za obecní šašky a nikdo je nebral vážně. Nás tedy popravdě zpočátku rovněž ne. Ale mimořádně tvrdě jsme pracovali a vytvořili jsme úplně jiný model hájení zájmů. Žádní funkcionáři, žádné aparáty, žádní tiskoví mluvčí a poradci, žádné výbory a rady. Denní práce s firmami, malý tým, absolutní pružnost, práce s daty, a ne dojmy. A hlavně zájmy podnikatelů u nás hájí podnikatelé, nikoli korporátní manažeři nebo úředníci. Nebojíme se o své pozice, nemíříme do politiky a z minima dokážeme vytřískat maximum. Chováme se jako malá firma, jeden musí udělat práce, co jinde tři, máme výkonný sekretariát, skvělou ředitelku a nerozhodujeme hlasováním na představenstvu. Výsledek: jsme po 17 letech hlavním tuzemským zástupcem malých firem a nejviditelnějším zástupcem podnikatelů. U mě to není o funkci, ale byl jsem připraven tomu obětovat nejvíce. V momentě, kdy bude někdo připraven dát tomu více, bude to dělat on.

Co nejvíce brání současným mladým lidem, aby začali podnikat? 

Chuť dnes a denně se prát a jít cestou menšího pohodlí. Je fakt, že podnikání není ani o komfortu a v prvních letech ani moc o penězích. V dobré firmě si mlaďoch může vydělat výrazně více než ve vlastním podniku, navíc může chodit domů s čistou hlavou, bez obav, že ho někdo připraví o střechu nad hlavou. Žijeme v době velkého komfortu a nebývalých možností a mladí si mohou relativně rychle sáhnout na pěknou pracovní pozici v mezinárodním týmu. Podnikání je o dřině, riziku, odříkání a zpočátku málu peněz. Ale když to mladí vydrží, stanou se nezávislými, a to nelze vykoupit žádným korporátním lízátkem.

Jak odpočívá podnikatel? 

Jak který. Každý má jiný režim. Já třeba brzy vstávám, v půl páté ráno, cvičím, učím se po ránu čínštinu a jsem v kanceláři jako první. Přes den jedu úplně nadoraz, mám spousty jednání na několik týdnů dopředu, věnuji se obchodu, asociaci a škole, spát chodím po jedenácté. V Českém Krumlově jsme si opravili malý, totálně zanedbaný hrádek a dost tam jezdíme, píšu tam články, publikace a s rodinou a se psem vyrážíme neustále na nějaké túry, hodně jezdíme na rockové koncerty a odpočíváme spíše aktivně. Je fakt, že už ale tak často jako dříve nejezdím na zahraniční cesty, párkrát za rok letím jen do New Yorku, kde mám obchodní aktivity, a tak jednou za rok do Číny. Ale hned jsem zase zpět, nemůžu si moc dovolit lelkovat v letadlech a na letištích.

Stále se mluví o tom, že podnikatel je něco špatného. Málem je to sprosté slovo. Jak proti tomu bojujete? 

Lidé mají o podnikatelích stále zkreslené představy. Jsou trochu pomatení různými médii a představují si podnikatele jako někoho, kdo odrbává ostatní, neplatí daně, žije na vysoké noze a odpočívá někde pod palmou. To ale není podnikatel, to je vekslák. Podnikatel dává ostatním práci, většinou platí odvody, o jakých se jiným ani nezdá, a žije spíše skromně, poněvadž ví, že bude doba, kdy bude hůře a bude muset splatit všechny investice, jinak o všechno přijde. O těch se ale moc nepíše.