Recenze novely trestního zákoníku. Hodnocení Ekonomického magazínu: 0 %

Autor: poslanec Zdeněk Ondráček (KSČM)

Stanovisko vlády: Nesouhlas

Datum předložení: listopad 2016

O komunistickém poslanci Ondráčkovi je všeobecně známo, že býval příslušníkem pohotovostního pluku VB, který v roce 1989 mlátil lidi demonstrující za svobodu. Méně se už ví, že je to úplný vědec, neboť se honosí tituly JUDr., PhDr. a Ph.D. Trojitý doktor to umí nejen s obuškem, ale od ruky mu jde i legislativa. Nikoho asi nepřekvapí, že se specializuje na trestní právo, když trestní zákoník chtěl v tomto volebním období novelizovat hned třikrát.

Všechny pokusy sice skočily hned v prvním čtení, jeden z nich měl ale velmi dobře našlápnuto. Jak možná tušíte, šlo o novelu, kterou se do trestního zákoníku měla vrátit skutková podstata hanobení prezidenta republiky ve znění: Kdo veřejně hanobí prezidenta republiky, ruší výkon jeho pravomoci, a snižuje tak jeho vážnost, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, peněžitým trestem nebo propadnutím věci.

Novela trestního zákoníku byla ještě pro jistotu doplněna i novelou zákona o některých přestupcích, podle které by se přestupku proti veřejnému pořádku dopustil ten, kdo zneváží postavení prezidenta republiky při výkonu jeho pravomoci. Ondráček pro svůj nápad získal podpisy šedesáti čtyř poslanců, kromě vlastních soukmenovců hlavně z řad ČSSD a ANO, a zpočátku to vypadalo, že návrh má šanci na přijetí. Pak se ovšem zvedla vlna kritiky, a mnozí poslanci své podpisy raději stáhli.

Pojďme se podívat, čím je Ondráček vlastně přesvědčil. Urážka majestátu je velmi starý zločin, za který obvykle následoval trest smrti. V mírnějších podobách přetrval v řadě států dodnes. U nás byl zrušen k 1. lednu 1998 na podnět tehdejšího prezidenta Havla, který se chtěl vyhnout omilostňování svých hanobitelů, což ostatně činil už prezident Masaryk za první republiky, která urážku hlavy státu rovněž kriminalizovala.

Podle Ondráčka jsme v současné době stále častěji svědky urážek hlavy státu, státních symbolů, proti čemuž chybí adekvátní ochrana, a proto je třeba onu „přetrženou kontinuitu ochrany prezidenta republiky opět do právního řádu začlenit“. Poukázal přitom na příklad Nizozemska, kde měl být odsouzen v roce 2016 pisatel článku hanobícího královskou rodinu.

Zavírat za hanobení prezidenta údajně ani nebude nutné, neboť samotné přijetí novely případné pachatele odradí. Sám Ondráček se k zákonu vyjádřil tak, že společnost hrubne a bez vulgarit a urážek se nedokáže vyjadřovat: „A když to nejde po dobrém a lidé nechtějí pochopit, že se dá komunikovat, aniž bychom se vzájemně uráželi, tak musí být nastavené mantinely.“

Pravda je, že hanobení může být v některých případech považováno za projev svobody slova, a jindy je naopak trestné. Podle platného trestního zákoníku je trestným činem hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob, a to dokonce i pro jejich politické přesvědčení či náboženské vyznání. Podobná ustanovení jsou vždy výzvou pro různé progresivisty, kteří za pokrok považují jejich neustálé rozšiřování.

Ministr Pelikán například uvažoval o trestu za hanobení životního stylu třídy, homosexuálů, transsexuálů a asexuálů. Třída a různé sexuální orientace měly obohatit i následující paragraf, kterým je trestáno podněcování k nenávisti. Když se ukázalo, že se jedná o kontroverzní téma, raději ustoupil, předtím ovšem stačil prosadit do zákona přestupek znevážení postavení úřední osoby při výkonu její pravomoci, tedy právě ten, který Ondráček rozšířil o prezidenta.

Poslance Ondráčka jistě nelze považovat za žádného pokrokáře. Rovněž lze pochybovat, že zrovna člověk, který pro obušek nechodí daleko, nějak trpí kvůli hrubnutí společnosti. Nejspíš je to prostě tak, že patří mezi příznivce Miloše Zemana a těžko snáší lidi jiných názorů. A že se s nimi nehodlá nijak mazlit, je znát i ze samotného návrhu, který ani zdaleka nepostihuje jen hanobení prezidenta, ale i jeho rušení, což může být prakticky cokoli.

Svoboda projevu je zakotvena v řadě mezinárodních úmluv a je garantována i Listinou práv a svobod. Jedná se o jedno z práv, které lze omezit zákonem, „je-li to nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti“. Kritérium přiměřenosti omezení svobody projevu Ondráčkův návrh nesplňuje, a je proto nejspíš protiústavní. Krom toho je zcela zbytečný, neboť majestát lze chránit pouze tam, kde se skutečně nalézá.