Rozhovor s Ivem Valentou, majitelem nadnárodní skupiny SYNOT

Společně s otcem a bratrem, dvojčetem, zbohatl díky sázce na zábavní průmysl. A to přesto, že sami hráčskou vášní nikdy netrpěli. Točit ruletou Valentu jen tak neuvidíte, do vlastních kasin chodí majitel mezinárodní skupiny SYNOT leda na kontrolu. S majetkem odhadovaným na necelé čtyři miliardy korun patří k padesáti nejbohatším mužům Česka. Jak se stala z původně rodinné firmy velká mezinárodní skupina?

Čím jste chtěl být v dětství? Představoval jste si, že budete někdy podnikat?

Narodil jsem se už v roce 1956, tedy v hlubokém socialismu. Jako dítě mne proto nikdy ani nenapadlo, že by se ze mne jednou mohl stát podnikatel. Jako každý malý kluk jsem měl samozřejmě pár snů, čím bych jednou mohl být. Jednou jsem chtěl být hasičem, jindy třeba sportovcem. Už na základní škole jsem ale hodně začal tíhnout k vaření. Dokonce jsem raději než se spolužáky do „dílen“ chodil s holkama na hodiny vaření. I školním kuchařkám jsem se snažil nahlížet pod pokličky. Proto jsem se nejprve vyučil kuchařem a pak pokračoval studiem hotelové školy. To byl obor, který mi opravdu, jak se říká, sedl, a začal jsem snít o svém vlastním podniku.

Chtěl jste mít původně jen svůj bar či hospodu? Co vás přivedlo k sázení?

Jakmile přišel politický převrat a naše země se otevřela novým možnostem, měl jsem jasno. Vzal jsem si půjčku, otevřel vlastní bar a pak obchůdek, kde jsem sám seděl za kasou, a začal jsem podnikat. Vždy jsem chtěl zákazníkům nabídnout něco navíc – svého času jsme tak byli prvním a jediným obchodem v okolí, který nabízel například i víkendový prodej potravin. Směrem k loteriím mne zavedla až jedna z pracovních cest do Německa, odkud jsem si přivezl první automat. Ten jsem následně umístil v baru, nejdříve jen jako dekoraci.

Zkusil jste si někdy zahrát na automatech?

Samozřejmě ano, vyzkoušel. Když se v tomto byznysu pohybujete, musíte například otestovat nový systém. V soukromí ale nehraji, vždy jsem stál na té „druhé“ straně. Nicméně při svých zahraničních cestách samozřejmě občas s přáteli do některého z kasin zajdu. Vesměs ale jako divák. Hrát totiž neumím a ani mne to neláká.

Když jste začal v devadesátých letech podnikat, kde jste získal zkušenosti pro podnikání?

Mou školou života byla práce v hotelu Všemina, kde jsem se postupem času propracoval k pozici provozního. Pracoval jsem tehdy pod panem docentem Čubou, který nás už tehdy, byť bylo období totality, učil jakýmsi základům podnikání, a já jsem mu za to dosud velmi vděčný. Nepotřeboval jsem tedy studovat poučné knihy a brožury a hledat inspiraci v zahraničí. Zbylo mi tak více času na to, abych se opravdu věnoval byznysu. Do něj se spolu se mnou postupně pustili také ostatní členové rodiny.

Firma SYNOT znamená původně Synové a Otec. Založili jste ji původně pouze jako rodinnou firmu? Jak tato myšlenka vznikla?

Ano, naše rodina k sobě měla vždy velice blízko. Vždy říkám, že s bráchou jsem propojen pupečníkovou šňůrou, protože jsme dvojčata. A tátu jsme oba velmi respektovali. Byl na nás sice přísný, ale spravedlivý. Vedl nás ke sportu i práci, a především nám byl velkým vzorem. Takže název naší firmy opravdu vycházel ze slov „synové“ a „otec“. Brácha, který je výtvarně velmi nadaný, dokonce během chvilky vytvořil firemní logo, které v mírně zmodernizované podobě používáme dodnes – tedy už 26 let. Po čase se nám začalo dařit, a tak jsme si řekli, že bychom k sobě do týmu mohli někoho přibrat. Z rodinné firmičky o třech lidech je tak dnes velká mezinárodní skupina, působící ve dvaceti zemích světa, která, ať už přímo, či nepřímo, dává práci zhruba třem tisícům lidí. Víte, co mne ale těší nejvíce? To, že někteří z našich prvních zaměstnanců zde pracují dodnes, a často už tu máme zaměstnány i jejich děti. Takto „věrných“ zaměstnanců si velmi vážím, proto u nás každý, kdo je ve firmě více než deset let, získává jako poděkování zlatou akcii v hodnotě padesáti tisíc korun. Kromě toho chci spustit provoz firemní školky, který podle mne bude především pro rodiče malých dětí velkým bonusem.

Od prosince 2016 byla spuštěna elektronická evidence tržeb, což je v první fázi zaměřeno zatím hlavně na bary, hotely, hospody. Jak to vidíte vy se svými zkušenostmi, který jste právě v tomto oboru začínal?

Vůbec nerozumím tomu, proč bychom kvůli několika nepoctivcům měli plošně trestat všechny. Je to jen bič na všechny snaživé a aktivní lidi, kteří už jsou i tak zatížení byrokracií ažaž. Zkušenosti ze zahraničí dokazují, že jsou podobné systémy velmi lehce zneužitelné a ve finále nic dobrého nikomu nepřinesou. I u nás už se, bohužel, ukázalo, že spousta drobných živnostníků kvůli EET a dalším podobným nesmyslům pověsila řemeslo na hřebík. Tohle skutečně chceme? Zlikvidovat malé a poctivé firmy, které dávají práci řadě lidí a drží naši ekonomiku nad vodou? Nepoctivci se přece budou smát dál – cestu k podvodům si vždy najdou a celá slavná EET jim v tom nezabrání. Proti těmto hloupostem budu vždy bojovat.

Pomůže zavedení elektronické evidence tržeb a hlášení DPH skutečně narovnat podnikatelské prostředí v České republice?

Všichni přece víme, že každý kontrolní mechanismus jde obejít. Podvodníci budou podvádět dál, ti ostatní, poctiví, budou mít na bedrech další nesmyslnou zátěž a na ty nepoctivé doplácet. A k čemu to povede? To už vidíme všichni. Někteří provozovatelé znechuceně končí a posilují řady nezaměstnaných. Vždyť zavřených hospod, restaurací a barů už jsou tisíce. A ti ostatní jsou nuceni zdražovat své služby. A kdo na to doplácí? Nejen sami živnostníci, ale také koncoví zákazníci.

Co by pomohlo dnešním podnikatelům pro jejich podnikání?

Nastavení jasných pravidel, konec podpory šmírování, bonzáctví, nesmyslných zákazů, příkazů, nařízení a zcela absurdních sankcí, odstranění nadbytečné byrokracie a papírování, a především to, aby se k nim stát přestal chovat jako nepřítel a pohlížet na každého jako na zloděje a lumpa. Nemůžeme přece plošně převzít frázi Andreje Babiše, který, ačkoli byl sám v permanentním střetu zájmů, tvrdí, že „všetci kradnú“, a urážet tak všechny snaživé lidi. Vláda by si jich měla naopak vážit, a ne jim stále házet další a další klacky pod nohy.

Jaká byla vaše nejlepší investice v životě?

Tady se má odpověď musí odklonit od oblasti byznysu. Za nejlepší investici totiž pokládám čas, který trávím se svými malými dětmi. Rodina je pro mne hnacím motorem a dodává mi energii k práci i životu. Proto se s nimi snažím být každou volnou chvilku. Naštěstí jsme v natolik technologicky vyspělé době, že s nimi mohu komunikovat prostřednictvím videohovorů a podobně i během svých zahraničních pracovních cest.

Podle jakých pravidel by se měl investor řídit?

Osobně si nemyslím, že existují nějaká univerzální pravidla, kterých se má investor držet. Každý si musí především předem nastavit cíl, kterého chce dosáhnout, a tomu své aktivity podřídit. Občas se mne například lidé ptají, jestli mám zapotřebí si ke všem aktivitám, které mám, vydělávat politikou. Mají pravdu – nemám a kvůli penězům bych do ní nikdy ani nešel. Proto se veškerý můj senátorský plat stal vlastně taktéž investicí, a to do vzdělání. Do poslední koruny ho totiž věnuji nadaným studentům regionu mého volebního obvodu, kteří si díky němu mohou dovolit například zahraniční studijní stáže, a získávají tak cenné zkušenosti, které následně zúročí ve Zlínském kraji.

V čem se lišíte od ostatních investorů českých i zahraničních?

Takto jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Možná je to různorodostí investic, které realizuji v řadě zemí, kde naše skupina působí. Naše investice sahají do oblasti sportu, volnočasových aktivit, cestovního ruchu – konkrétně hoteliérství, lázeňství a gastronomie, také do kultury, folkloru, školství, zdravotnictví, ale i do moderních IT technologií a podobně. Je to pro nás přirozené. Hned ve chvíli, kdy se naší skupině začalo dařit, jsem si řekl, že normální je pomáhat – a tak jsme část zisku začali pravidelně věnovat podpoře dobročinných aktivit. Ročně se jedná o desítky milionů korun.

Žil jste nějakou dobu v Monaku, dalo vám to něco pro vaše podnikání a investování?

V mládí jsem nikdy neuvažoval nad tím, že bych žil v zahraničí. Jsem sice kosmopolitní člověk, který rád cestuje a v mnoha zemích se cítí příjemně, nicméně současně jsem patriotem a domů, kde mám své kořeny a příbuzné, jsem se vždy rád vracel. Ve chvíli, kdy jsme se však rozhodli, že naše firma zahájí zahraniční expanzi, jsme se s bráchou a tátou dohodli, že tím „vyslancem“, který bude budovat zahraniční vazby, budu já. Česká republika se v té době ve světě velké důvěře netěšila, proto jsem se rozhodl pro Monako. Nikdy jsem ale nepřestal být občanem České republiky. V Monaku jsem měl pouze bydliště. Je pravdou, že ať žijete kdekoli, ovlivní vás to. V Monaku jsem se setkal s mnoha významnými lidmi, za jejichž úspěchem stála usilovná práce a opravdu vysoké nasazení. Všichni se ale ve svém byznyse chovali férově a tak, aby se vždy mohli konkurenci podívat do očí. Kdyby udělali podraz, nikdo by jim to neodpustil a v Monaku by skončili. Na druhou stranu své přátele z různých koutů světa jsem často a rád vozil na Valašsko a Slovácko. A velice se jim tu líbilo.

Jaký byl pro vás návrat z Monaka do Česka?

O návratu v pravém slova smyslu opravdu není řeč, úplně jsem odsud nikdy neodešel. Vždy jsem věděl, že se trvale vrátím zpět na Moravu, byla to jen otázka času. A ten nastal v době, kdy se mé děti blížily věku nástupu do základní školy. Chtěl jsem, aby ji navštěvovaly tady. Kromě toho jsem rád, že jsem blíž své rodině a přátelům.

Vedete své děti k podnikání? Jak vidíte v budoucnu možnost nástupnictví?

Mám celkem pět dětí – čtyři dcery a jednoho syna. Dvě holky už jsou dospělé a dalším dvěma je sedm let a čtyři roky. Nejmladší syn Ivošek má teprve tři roky. Samozřejmě že bych byl rád, kdyby některé z dětí mělo k podnikání kladný vztah a třeba jednou po mně převzalo firmu, ale to je ještě daleko, a především bych nikdy nikomu nediktoval, čemu se má v životě věnovat. Je to svobodné rozhodnutí každého – nakonec zná to každý. Když něco děláte z donucení, a ne z vlastního přesvědčení, nikdy nedosáhnete toho nejlepšího možného výsledku.

Na Moravě je hodně věřících. Jste věřící?

Nejsem praktikující křesťan, ale vím, že křesťanské tradice k našemu regionu patří, a já je ctím. Mé děti jsou pokřtěny v kostele, já sám jsem zde měl se svou paní svatbu. Navíc i tuto oblast již řadu let podporuji prostřednictvím Nadace SYNOT, kterou jsem před sedmnácti lety založil. O to více mi vadí současná situace, kdy je naše křesťanská Evropa v ohrožení a bruselští úředníci se tváří, jako by se nic nedělo. Přitom je třeba velmi rychle a aktivně jednat, a to teď a hned, abychom se zde nejen my, ale také naše děti, mohli cítit bezpečně. Křesťanskou Evropu si před hordami novodobých islamistických nájezdníků musíme uhájit za každou cenu.

Když se ohlédnete zpět – udělal byste ve svém životě i podnikání něco jinak?

Vždy si zpětně řeknete, že jste něco mohl udělat jinak a lépe. Jak se ale říká, po bitvě je každý generál. Nic zásadního ve svém životě bych neměnil. Každý úspěch i neúspěch mne formuluje a posouvá dál. Dává mi cenné zkušenosti, které jsou mnohdy k nezaplacení.

Děkuji za rozhovor.