Zkusme si to hypoteticky představit. Děláte nezištně ve svém volném čase, a aniž byste museli, pro někoho něco. Protože ho máte rád nebo proto, že to cítíte jako svou určitou lidskou či občanskou povinnost za to, že vám se daří dobře. Chcete se rozdělit o svůj úspěch. Ten někdo si na to ale velmi rychle zvykne. Poté, co si na to zvykne, začne to brát jako samozřejmost. Další fází je, že pokud to jednou neuděláte, přijdou výčitky. Po výčitkách přijde snaha si to zajistit natrvalo. Tehdy se do toho vloží stát a přijme k tomu zákonný rámec. Jakmile je to zákon, už to může být vymáháno a – dokonce i pokutováno. Z původního projevu dobré vůle se stane zákonem garantovaný nárok, kdy můžete být i pokutováni. Vypadá to bláznivě, ale zhruba v tomhle dnes žijeme. Je to onen princip pomalu se vařící žáby, kdy se věci ohýbají pomalu, že si toho ani nevšimneme. Do této pozice se pak paradoxně dostal i sám stát, respektive z onoho „komunismu“ převzal některé výdobytky, které si nemůže dovolit.

Tohle mě napadne třeba vždy, když studenti na vysokých školách povykují o bezplatném školství. A zároveň když stát pak nákladně řeší, že lékařů se mu nedostává, jako stejně nákladně se neví, co se všemi těmi sociology, antropology a genderovými experty. Na vysokou školu nemůže být nárok. Snahou státu na začátku bylo, aby děti do patnácti let věku odchodily základní docházku. Později, aby ve své plnoletosti dosáhly středního vzdělání. Potud v pořádku, bohatá společnost si může dovolit financovat i střední školství. Respektive to se jí pak dlouhodobě vyplácí.

Vysoké školství stát financuje, respektive by měl, na úrovni zajištění vlastních potřeb, v tržním prostředí v zásadě skutečně potřebuje jen učitele, lékaře a soudce. Na vysokou školu není nárok, to bývávalo v centrálně řízeném hospodářství, kdy ovšem propustnost tehdejších vysokých škol i tak byla do deseti procent populace. Dnes tedy u nás funguje jakýsi kočkopes bezplatného vysokého školství z dob socialismu s propustností vysokých škol okolo třiceti až pětatřiceti procent.

V rámci tohoto kočkopsa pak navíc funguje něco jako „náš mladý teď studuje vejšku“, čímž se rodiče chlubí. Tedy, že být na vysoké je něco jako obecně vyšší prestiž rodiny. Přestože na to ty děti nemají. A stát to platí a platí. Zaveďme školné. Stesky, že sociálně slabí na to nedosáhnou, jsou liché. Pro ně by byl zřízen fond udělující stipendia. Když bude junior na sobě makat, stipendium dostane. Nakonec, spousta peněz se ušetří na tom, že na studiích nebudou děti, které tam tlačí jejich rodiče jen kvůli prestiži rodiny. Zároveň, šikovné matematiky, fyziky a chemiky si jistě rády rozeberou soukromé firmy a se vzděláním jim finančně pomohou. Učitelé, lékaři a soudci zas budou pod stipendiem státu. Za slib, že zůstanou v republice minimálně deset let. A pokud bude takový lékař chtít odejít do zahraničí, buď to vyvázání ve výši nákladů na vzdělání za něj německá klinika zaplatí nebo si to zaplatí on sám ze svých násobných příjmů.

Vysokoškolské vzdělání je investicí, kterou je nutno tak to do důsledku chápat. Investici pak nelze schovávat za právo na vzdělání. Protože pokud stát zajišťuje poměrně nákladně a pro studenty bezplatně vyskoškolské vzdělání kupříkladu lékařům, a ti lékaři mu s investicí odejdou do zahraničí, kde čerpají prospěch z této nákladné investice pouze na svůj účet, je to špatně. To je, jako kdybyste investorovi startupu neposlali ze svých příjmů ani jistinu, kterou do projektu vložil. To by zřejmě skončilo soudem a výhrou investora.

Moderní společnost hájící práva a svobody jedince se tak mění na postmoderní společnost nárokovou. Ono je to pohodlné, jistě, dostat něco zadarmo a nedělit se o zisk. Zvlášť když je to schované za obecně společensky uznávaným nárokem. Takhle vyhazovat peníze oknem stát nemůže, navíc pokud má teď být řízen jako firma. Ať si studenti vysokou školu platí sami, je to jejich investice. Pokud je stipendiem bude podporovat stát, a oni přesto odejdou, museli by zaplatit odstupné.