Rozhovor s Petrem Zahradníkem, poradcem prezidenta Hospodářské komory ČR

Studoval několik vysokých škol, jak v Česku, tak v zahraničí. Byl konzultantem prezidenta republiky a dnes působí mimo jiné jako poradce prezidenta Hospodářské komory ČR nebo zástupce v Evropském hospodářském a sociálním výboru. Jak vidí dnešní problémy a výzvy v české ekonomice a v zahraničí?

Vystudoval jste Vysokou školu ekonomickou v Praze, obor finance, působil jako stipendista na katedře ekonomie na Queen Maryand Westfield College na Londýnské univerzitě. Souběžně jste studoval program hospodářské politiky na Columbia University v New Yorku a evropská studia na Katolické univerzitě v Lovani v Belgii. V tomto období jste rovněž prováděl ekonomický výzkum v rámci projektu Světové banky. Jak na tuto etapu vzpomínáte a co vám to přineslo pro vaši další kariéru?

Doba studií pro mne byla naprosto zásadní a troufám si tvrdit, že mi dala základ, ze kterého jsem schopen docela dobře fungovat dodnes. Což platí nejen pro téměř pět let pobytu na špičkových zahraničních pracovištích v první polovině 90. let, ale též pro tuzemská studia na pražské VŠE, která jsem završil ještě dva roky před revolucí. Na tehdejším oboru finance byly vyučovány předměty, které byly povinným ideologickým balastem tehdejší doby ovlivněny jen částečně a klíčové předměty jako například mezinárodní finance, peněžní teorie a politika, bankovnictví, podnikové financování nabídly mnoho materie, na které se dalo následně stavět.

Soudím tak zvláště poté, co jsem byl na začátku 90. let přijat ke studiu na dvou mezinárodních špičkových univerzitách v USA a Belgii, že při troše doplnění o matematické a statistické dovednosti a přizpůsobení se tam platných kritérií jsem poměrně hladce vplul do výuky a kurzů tam vyučovaných.

Vedle získání odborných znalostí a kompetencí pro mne pobyt postupně v pěti velmi vyspělých západních zemích na počátku 90. let znamenal též velkou školu života. Ve svých 24 letech jsem se pár týdnů před revolucí v roce 1989 poprvé v životě ocitl na Západě a za další rok a kousek jsem již vyrazil na svoji první pětiletou zkušenou.

Byla pro vás Vysoká škola ekonomická jasná volba, nebo jste se rozhodoval i o jiném oboru?

Úplně jasná volba to nebyla, možná od čtvrtého ročníku gymnázia. Souběžně s tím jsem měl, a stále mám, velice rád četbu a literaturu a odmalička jsem se věnoval psaní. Měl jsem docela dobré slohy a jednou z variant byla i fakulta žurnalistiky. V rámci nějakých dnů otevřených dveří na této fakultě ještě před předkládáním přihlášek jsem se zapovídal s jedním tehdejším vysokým představitelem fakulty, který mi poměrně překvapivě na této půdě řekl, že psát můžu vždycky, ale že bych měl vystudovat obor s nějakou zřetelnou odborností. Zpětně jsem mu musel dát za pravdu a publikování výstupů své práce v ekonomickém oboru jsem vždy považoval za významnou část své práce. 

Působil jste v Ústavu pro evropská a mezinárodní studia při Úřadu lucemburské vlády a v Mezinárodním ústavu pro analýzu aplikovaných systémů v rakouském Laxenburgu. Po návratu do České republiky jste byl více než sedm let jako makroekonomický analytik v soukromých společnostech aktivních na kapitálovém trhu. Jaký je váš názor na současnou ekonomickou situaci u nás, v Evropě a ve světě?

Obě zmíněná zahraniční pracoviště se velmi silně zaměřovala na strategické vnímání ekonomických a společenských systémů a naučila mne, alespoň doufám, strategickému uvažování, které se liší od běžného, cyklického, konjunkturního vnímání ekonomické reality. Ohledně hodnocení ekonomické situace u nás, v Evropě i ve světě si i s touto zkušeností nevytvářím obraz pouze podle aktuálního vývoje sady makroekonomických veličin, ale například optikou dalších ukazatelů a úhlů pohledu, které se zaměřují na pevnost či naopak křehkost a zranitelnost příslušné ekonomické struktury. I proto nepodléhám přílišnému nadšení z toho, když je ekonomický vývoj hodnocen pouze podle toho, že HDP roste o pět procent a míra nezaměstnanosti je rekordně nízká.

To je ale určitě dobrá zpráva, nebo ne?

Na straně druhé jsem přesvědčen, že náš ekonomický vývoj v posledních téměř třech dekádách představuje pozitivní příklad ekonomické transformace i integrace, byť by aktuální výsledek mohl být ještě o poznání lepší. Mnozí kolegové ze zemí našich západních sousedů stále říkají, že sami nedoceňujeme, co jsme za tuto dobu dosáhli, a že jim samým trvaly obdobné kroky, spojené například s poválečnou obnovou, podstatně déle. Nicméně definitivně spokojen bych byl, až by mezi námi a například Německem či Rakouskem již nebyla patrná žádná, byť neviditelná, dělicí čára ohledně ekonomické vyspělosti, životní úrovně a též sociální zodpovědnosti. Obávám se, že na tuto fázi si ještě velmi dlouho počkáme. Evropská ekonomika má snad po přestálé krizi to nejhorší za sebou a je to patrné též v podstatně optimističtějších a ambicióznějších výstupech její aktuální hospodářské politiky. A globální kontext je svědkem dalšího pozvolného přemísťování hegemona světové ekonomiky směrem do Asie, na což se Amerika i Evropa snaží nějak, a dosud ne vždy úspěšně, reagovat, a současně stále mimořádně zdlouhavého, komplikovaného a nepřímočarého ekonomického oživování Afriky, jež zůstává největším rizikem pro globální ekonomický systém.

Byl jste také konzultantem Kanceláře prezidenta republiky. Jsme v prezidentské kampani. Jak se díváte na přímou volbu prezidenta? Co byste prezidentským kandidátům poradil v oblasti ekonomiky?

Doba, kdy jsem byl externím konzultantem prezidenta Václava Havla v porovnání s nynější kampaní, mi připadá jako střetnutí dvou světů. Tehdejší prezidentská kancelář před více než dvaceti lety bylo místo kompetence, slušnosti, důstojnosti, inteligentního humoru a lidské příjemnosti. Letmé vnímání prezidentské kampaně, s výjimkou pár případů, mi přijde srovnatelné s šedivostí ostatních pater politické scény u nás. Z mého pohledu možná až snaha o volbu nejmenšího zla, samozřejmě s výjimkou dvou či tří kandidátů, které si dokážu směle na Hradě představit. Prezidentská kancelář nikdy nebude centrum hospodářské politiky ve státě. Možná bych jim poradil, zvláště pokud Sobotkova vláda rozprášila poradenský sbor NERV, aby se budoucí prezident nějakým podobným útvarem obklopil k bližšímu pochopení detailů ekonomického vývoje a hospodářské politiky.

Jste členem týmu poradců prezidenta Hospodářské komory. Jaké je podle vás naše podnikatelské prostředí? A jak to vidíte ve srovnání se zahraničím?

Když budeme porovnávat ve vysoké míře obecnosti, podnikatelské prostředí u nás je slušné a srovnatelné s řadou západních zemí. Půjdeme-li do detailnějšího konkrétna, zjistíme mnoho jevů a způsobů chování a praktik, které by na západním trhu nikdy nevznikly. To se pohybuje nejen v oblasti etické, ale též důvěry, kdy i přímí konkurenti na Západě spolu sdílejí určité kapacity, a tímto ušetří. Další velký rozdíl spatřuji v tom, že veřejný sektor podnikání moc nepomáhá a staví se spíše do pozice drába než průvodce a usnadňovatele či motivátora. A zvláště malí a střední podnikatelé mi u nás stále připadají velmi uzavření ve své bublině či kleci. Za obecný nedostatek považuji stále velmi nízkou znalost cizích jazyků v profesích, kde to musí být povinnost. Nedávná osobní zkušenost ze slušné restaurace v centru Prahy a velmi dobrého hotelu v Plzni, kdy obsluhující personál nebyl schopen elementárně reagovat jakýmkoli cizím jazykem, je věc, která by se v severských zemích, Beneluxu a stále více než německy mluvících zemích prostě nestala. Neřkuli, že někteří naši podnikatelé v konfrontaci se zahraničními partnery nemají stále adekvátně osvojeny nezbytné společenské návyky.

Evropský hospodářský a sociální výbor je, myslím si, v Česku stále neznámý pojem. Jste jeho členem. Mohl byste nám ho a také jeho činnost v krátkosti představit?

Stručné představení EHSV bude asi složité. Je to poradní těleso Evropské unie, jež poskytuje svá expertní stanoviska hlavním institucím EU, tedy Radě, parlamentu a Komisi. Vznikl hned na začátku integračního procesu, takže oslaví šedesáté narozeniny. Členové jsou jmenováni z řad zaměstnavatelů, zaměstnanců a svobodných profesí na pětiletý mandát. Jejich činnost je dobrovolná, nepobírají tedy za svoji práci plat, pouze dostávají kompenzaci dopravních, ubytovacích a stravovacích nákladů. Řeší klíčové dokumenty, které v EU vznikají, a úzce kooperují s výše zmíněnými institucemi na tématech hospodářské politiky, kohezní politiky, jednotného trhu, sociálních záležitostí, životního prostředí, zemědělství, infrastruktury a vnějších vztahů. Posláním člena je též komunikovat témata, v nichž je angažován, na příslušných platformách v jeho domácí zemi.

Jak se díváte vzhledem ke svým zkušenostem na možnosti sdílené ekonomiky?

Je to bezesporu segment, který nelze ignorovat. Znamená totální změnu tržního paradigmatu, včetně vlastnických vztahů. Technologická revoluce může výhody sdílené ekonomiky ještě více přiblížit uživatelům. Přesto se domnívám, že její prosazování bude trvat o něco déle, než někteří optimističtí prognostici předvídají. Lze předpokládat, že výraznější průlom nastane až s dospěním nynější vyrůstající generace. Například v konzervativní České republice budou projevy sdílené ekonomiky, zvláště na venkově, uplatňovány velmi pozvolna.

Přednášíte také ve Spojených státech. Jak byste srovnal studenty v Americe a u nás?

Bohužel již čtyři roky neučím, a chybí mi to, předtím jsem učil soustavně více než dvacet let, z toho téměř třináct let na New York University. Studenti v Americe, a zdaleka dnes již nejde jenom o Američany, jsou zdravě sebevědomí, skvělí ve schopnosti prezentovat sebe sama, vesměs neznají ostych a kdykoli se zeptají na cokoli, co je zajímá, jsou velmi disciplinovaní a motivovaní a nikdy v životě by neumožnili opisování při písemném testu. A těmito vlastnostmi oplývají jak odborně velmi dobře připravení studenti, tak pohříchu i ti podprůměrní.

Hodně jste toho procestoval. Jsou státy světa, kam byste se ještě velmi rád podíval?  
Těch je ještě velmi moc. Troufám si tvrdit, že Evropu mám projetou křížem krážem, totéž v menším rozsahu mohu říci o východním pobřeží USA, byl jsem též na západním, ale tím to končí. Mé cestovatelské sny se jmenují Nový Zéland, Austrálie, Japonsko a jih Latinské Ameriky, Patagonie. Tak snad se to povede.

Co vás baví, když se zrovna nevěnujete ekonomice?

Moc rád právě cestuji a poznávám nová místa. Až pracovní intenzita trochu povolí, mám na tomto poli velká předsevzetí. Rád čtu literaturu faktu a encyklopedie, mám moc rád klasickou rockovou hudbu. Ač to dnes nevypadá, hrál jsem poměrně dlouho v mládí fotbal, který mne nepřestal bavit ani jako fanouška. Rád jezdím na kole a věnuji se pěší turistice. Rád se dobře najím a fandím boomu malých řemeslných pivovarů. Přesto je pro mne práce stále i velkým koníčkem.

Děkuji za rozhovor.