Nejprve tři základní premisy. Premisa číslo 1: státní dluh ČR činí cca 1,789 bilionu korun a každý den roste. Každý občan tedy dluží cca 169 tisíc korun (zdroj zde). Premisa číslo 2: náš stát přerozděluje naprosto neuvěřitelných 42 procent našeho HDP (zdroj zde). Premisa číslo 3: stát několikanásobným zdaněním odebírá lidem 60 a více procent jejich celoživotního výdělku formou legálního několikanásobného zdanění (daně z příjmů, DPH, spotřební daně, povinné odvody jako skrytá daň apod.).

Tyhle hrůzy stát – mimochodem král Ponziho schémat a kreativního účetnictví – přelévá z jedné kapitoly rozpočtu do druhé, aby se ta hrůza „krapet naředila“. V rámci jednoho článku není čas rozepsat všechny „taje a triky“ sociálního státu, tak jsem se rozhodl pro jednu konkrétní oblast sociálního státu, na které ten zločin možná nejvíc staví svou propagandu a kterou lidé – navzdory všem očividným faktům – stále ještě mají za jistotu: monopolní státem organizovaný systém důchodů.

Za prvé. Začneme na začátku: když během 40 let práce (pro příklad) budete odvádět sociální dávky ve výši 2 000 korun měsíčně (což odpovídá cca 30 tisícům hrubého), odvedete státu 960 tisíc korun. Na deficitní systém důchodů a státní podporu nezaměstnanosti jde ale i část (a ne malá) vašich daní. Kdybychom pro účel debaty řekli, že se ve státním rozpočtu poztrácí další tisíc korun z vašich daní, je to dalších 480 tisíc korun. Kdybyste ty peníze měli namísto u státu uložené v bance (nebo zainvestované), získali byste úrok. Ten vám stát nedává, ačkoli sám ty peníze na účtech v bankách samozřejmě uložené má. Pro účely debaty odhadneme, že na úrocích byste za těch 40 let dostali (při cca 1 procentu ročně) přibližně dalších 350–390 tisíc korun.

Za druhé. Tím to nekončí – sociální pojištění platí ještě váš zaměstnavatel. Kdyby vám vyplácel to, co dnes platí státu, nebo kdyby vám vyplácel půlku formou vyšší mzdy a půlku reinvestoval třeba do nákupu nových technologií nebo obchodníka, který by prodal více zboží, vy byste mohli dostávat vyšší výplatu nebo by mohl práci dostat další pracovník – a to v prostředí „Férového státu“. Pro představu: při mzdě 27 tisíc korun odvede zaměstnavatel neuvěřitelných 6 750 korun měsíčně. Když vám tu půlku tedy dá, pro vás to znamená dalších 1,62 milionu korun v kapse a pro zaměstnavatele nezanedbatelný investiční „budget“. To už jsme na cca 3,5 milionu korun, které kdybyste si spořili nebo investovali sami, například do bytu, který byste poté pronajímali místo důchodu, nebo do vzdělání, které vám zajistí 3× vyšší než průměrnou mzdu, pak by výpočet těch úspor byl cca 3× vyšší. Neuvěřitelné číslo jako odměna za to, že máte odvahu nést odpovědnost za svůj život, že?

Třetí fáze téhle „zlodějiny“ je samo přerozdělování: z daní a povinných odvodů (typu sociální pojištění) platíte neuvěřitelné statisíce státních zaměstnanců. A protože sociální pojištění funguje reálně jako skrytá daň, daně a sociální pojistné spolu souvisí (odtud pojem pyramida: peníze, které mají být utraceny později, jsou utráceny hned na zalátání děr ve státním rozpočtu). Když tyto náklady přebujelého státu zredukujete, protože lidé dostanou právo vystoupit ze současného systému státního sociálního pojištění, můžeme mít paradoxně ještě všichni nižší daně. Ty ušetřené daně lze pak použít na spoření či jinou formu zajištění na stáří. I jedno procento(!) nižších daní jsou v důsledku velké statisíce korun pro každého z nás během produktivního věku. Je to jednoduchá matematika: když nepřerozdělujete, ušetříte i za organizaci toho přerozdělování (mzdy a náklady na státní aparát) a nevyhnutelnou korupci, která ho provází. Psali jsme zde

Ta další smutná fáze je, že přešlapováním na místě, tedy vírou ve stát, ty peníze nevratně ztrácíte, dokonce každý den. Ten způsob se jmenuje inflace. Za 40 let se vám úspory, které (jakoby) u státu máte na důchod, zredukují o polovinu, a mohou i o víc. Přesněji řečeno: to, že nemůžete s těmi penězi nakládat ve chvíli, kdy je vyděláte, pro vás znamená ztrátu možná poloviny, možná až tří čtvrtin koupěschopnosti toho, co se jednoho dne má nazývat starobní důchod.

A pozor, tím podvod jménem stát nekončí: když dostanete důchod, nedostáváte tu částku, kterou vám slíbí. Dostáváte tu částku minus DPH, které státu platíte, ať jste důchodce, nebo ne. Důchodce totiž přece také platí DPH, spotřební a majetkové daně, milí přátelé! Takže místo 12 tisíc důchodu máte reálně tak 10 tisíc, protože při DPH 21 procent o pětinu důchodu prostě přijdete (a ona se hezky poslušně jako Švejkův pes Balabán vrátí státu zpátky). Pak si koupíte naftu, na které je spotřební daň (a setsakra velká). Pak jsou tu další spotřební daně na alkohol, cigarety. Jsou tu majetkové daně – tedy zdanění toho, co jste si za několikrát zdaněné peníze koupili a co vlastníte. A celá ta částka, kterou jste mohli mít, kdybyste měli chuť se starat sami o sebe a jen maličko rozumět tomu, jak funguje stát, se scvrkne jak přirození v zimě.

Stát k tomu ale hospodaří s deficitem. V případě jakéhokoli neovlivnitelného globálního vlivu (válka nejen s terorismem, hospodářská krize, migrace) se náš zadlužený stát může dostat do situace, že prostě bude muset veškeré sociální výdaje škrtat (proběhlo v posledních letech hodně nahlas v Řecku, méně nahlas v Maďarsku a Estonsku například) a důchody a sociální dávky se budou redukovat. Odvolání žádné. Jinými slovy: státní důchod není žádná jistota, spíše naopak. Kdybychom věřili ratingovým agenturám, tak dokonce řada bank má vyšší scoring než některé státy, tedy by bylo teoreticky bezpečnější si spořit u nich namísto u deficitního a dluhy prodchnutého státu. Upřímně, když vidím tu spoustu pološílených politiků a vyčuraných byznysmenů, přisátých na stát jako klíště na krk, věřím jakékoli jiné formě spoření na důchod víc než zločinnému státu, fungujícímu jako rezidentura tajné služby a stroj na prachy pro vybrané lidi a firmy zároveň.

Když se podíváte, jaký obrovský byznys se rozjel s přerozdělováním na globální světové úrovni (ekopaliva, obnovitelné zdroje, zemědělství, humanitární pomoc, sanace ztrát soukromých institucí ze státních peněz jako v době finanční krize apod.), není pochyb: stali jsme se obětí podvodu a organizovaného zločinu, jehož dluhy bude muset někdo jednou zaplatit. Stát organizuje občanskou válku proti svým vlastním občanům. Nezáleží už, jestli se nějaká povinná platba do otevřené tlamy jménem stát jmenuje daň, spoření, nebo pojistka: jde o to, dostat z lidí co nejvíce peněz pod různými názvy plateb a krmit tu pyramidovou hru, dokud se to celé nesesype a nepřijde to, co přijít musí – Sdílený stát.

Michal Hájek, Česko2050