Rozhovor s Marianem Jurečkou, poslancem a soukromým zemědělcem

Řídil nejen Ministerstvo zemědělství České republiky, ale rád řídí i kombajn či traktor. Je poslancem Poslanecké sněmovny, místopředsedou Hospodářského výboru a prvním místopředsedou KDU-ČSL. Pochází ze staré zemědělské rodiny, sám v zemědělství i podnikal. Je ženatý a má pět synů, je věřící.

Pět synů, to už je slušný oddíl. Co říkají na to, že měli za tatínka ministra zemědělství?

Není to pro ně hlavní téma. Ale na to, co v politice dělám, se ptají, a někdy mě i překvapí, jak některé věci i vtipně komentují. Zatím mají pořád své dětské starosti, nejsou ve věku, kdy by se to od nich očekávalo, nejstaršímu je třináct. Ani manželka nikdy neříkala, že by jí můj odchod do Prahy a práce v politice dělaly radost. Myslím, že nejsou moc rádi, že měli tatínka na ministerstvu a vůbec v Praze. Mnohem raději by byli, kdybych byl více s rodinou doma, ale na to si nechci stěžovat, to konstatuji.

Rodina s vámi nežije v hlavním městě?

My bydlíme s rodinou v Rokytnici, tedy tři kilometry od místa, kde jsem vyrůstal a prožil celý život. Celá moje rodina po mnoho generací žije na Hané. Můj dědeček vytvořil rodokmen až do roku 1620, všichni naši předci v přímé linii tam byli zemědělci. Máme dlouhou historii. Moje maminka je agronomka, oba rodiče pocházejí ze statků, už za komunistů se u nás chovali býci, ovce, nutrie a drobné zvířectvo. V roce 1990 jsme pak začali hospodařit na části majetku, který měli moji dědové.

Když jste zkoumal rodinnou historii, objevil se v ní i nějaký další ministr?

Nevím o nikom v naší rodině, kdo by dělal vrcholnou politiku. Jediný zajímavý příběh má bratr mého pradědečka, Oldřich Zlámal, který v roce 1918 podepsal Masarykovu Pittsburskou dohodu, tedy jeden z prvních oficiálních dokumentů, který říká, že Češi a Slováci chtějí mít společný stát. Prastrýc byl knězem, monsignorem v Americe. Měl v Clevelandu na starosti československou farnost a hodně se v Americe angažoval. Odešel tam z Rakouska-Uherska ještě před 1. světovou válkou a zasazoval se o to, aby se rozpadlo Rakousko-Uhersko a vznikl samostatný Československý stát. Znal se osobně se Štefánikem, Benešem, Masarykem. Pokud byli v Americe, bývali u prastrýce i na faře. Ale to je asi jediný člověk v rodině, který se nějak angažoval v politice.

Zato vy jste s politikou začal velmi brzy. Promiňte, ale co přiměje osmnáctiletého kluka z vesnice bez jakéhokoli politického vzoru ke vstupu do ní?

Můj nástup do politiky byl postupný. My nejsme tradiční lidovecká rodina, abych mohl říci, že moji dědové někde zakládali lidovou stranu, ale sledoval jsem veřejné dění. Moje rozhodnutí angažovat se v politice ovlivnil koncem mých studií na střední škole a při nástupu na vysokou školu Josef Lux. Asi nejvíc mě tehdy přesvědčilo, že když tady v roce 1997 byla největší generální stávka na železnici, tak tehdejší premiér Václav Klaus nedokázal najít dohodu s odboráři a první, kdo to byl schopen po necelých čtyřech dnech odblokovat a najít s nimi dohodu, byl právě Lux. Tehdy jsem si říkal, jak je to zajímavé, že ministr zemědělství dokáže řešit takové věci, a premiér to nedokáže. To byl pro mě velký signál, že jsem se začal zajímat o to, kdo je Josef Lux, co je KDU-ČSL, a v roce 1999 jsem se rozhodl do ní vstoupit. Ale nikdy by mě nenapadlo, že se někdy ocitnu v tak vysoké politice. Nikdy jsem tam cíleně nesměřoval.

Jaké to je být dnes malým podnikatelem v zemědělství?

Já dnes nepodnikám, podniká manželka. Já jsem začal podnikat ještě na vysoké škole, veškerou administrativu jsem měl vyřízenou během jediného dne. Občas slýchám, jak je složité začít podnikat, ale nesouhlasím s tím. Nikdy jsem to nebral tak, že by mě administrativa v podnikání nějak dramaticky omezovala. Buď to zvládnu sám, nebo to vyřídím externě. Nikdy bych v životě neřekl, že moje podnikání je neúspěšné, protože tu jsou nějaké administrativní úkony. Jestli jsem úspěšný, nebo ne, bylo vždy otázkou toho, co jsem vypěstoval na poli, jak jsem nakupoval a prodával.

Možná by vám manželka dnes o té administrativě řekla něco jiného. Ale ta otázka spíš směřovala k tomu, jak vydržet vedle velkopodnikatelů, například Agrofertu Andreje Babiše.

Máme tu tři a půl milionu hektarů zemědělské půdy, Agrofert obhospodařuje nějakých sto dvacet tisíc hektarů, což je poměrně zanedbatelná část. A já bych z pozice zemědělce řekl, že když nechci, tak s Agrofertem obchodovat nemusím, mám spoustu jiných možností od dodavatelů, od kterých koupím hnojiva, zemědělskou techniku a spoustu dalších věcí na straně vstupů. Současně mám obrovské portfolio firem, kterým, když chci něco prodat, tak to prodám.

A jak vy hodnotíte Babišovy kroky? Malí zemědělci z takového kontrolního hlášení radost zrovna nemají…

Já jednoznačně říkám ze své zkušenosti jako podnikatele, že by mělo mít pozitivní dopad. Dost často se mi stávalo, když jsem podal daňové přiznání, že pětadvacátý den po jeho podání mi přišlo z Finančního úřadu, abych přišel a doložil faktury, protože se jim zdálo, že vratka DPH je příliš vysoká. Byl jsem také požádán, když Finanční úřad dělal u jiného subjektu kontrolu, abych dodal faktury, které jsem s daným subjektem měl.

A domníváte se, že tomu se nyní vyhnete?

Jde o to, že na základě této komunikace jsem v praxi pochopil, že někteří lidé vystavovali fiktivní faktury, žádali o fiktivní vratky. To už nebude s kontrolním hlášením možné. Chceme mít také i díky kontrolnímu hlášení férové podnikatelské prostředí. Když má stát hospodařit, tak k tomu potřebuje také nějaké nástroje. Největší ztráty jsou při výběru DPH. Daňové hlášení má přimět i velké daňové subjekty, aby platily daně státu.

Jenomže z prvních odezev se zdá, že ze zemědělce se kvůli tomu stane spíš sekretářka.

Chápu, že se to někomu nelíbí. Ale někdo třeba dosud nedanil to, co danit měl. V případě malého podnikání někde na vesnici panují obavy, že je to ohrozí, tomu rozumím, ale pojďme to pak řešit jiným nástrojem. Tohle by stát mohl řešit například způsobem minijobů jako například v Německu, že do určité výše příjmů bude jiné daňové pásmo, či mu bude daň odpuštěna. To se dá všechno řešit. Ale nemůžeme tolerovat, že tady někdo podniká a jeho podnikání prosperuje díky tomu, že si optimalizuje daňové přiznání do té míry, že neodvádí státu daň, kterou by odvádět měl.

O takových „úlevných“ nástrojích se ale u nás zatím nemluví. Naopak, přicházejí nové zátěžové, jakým je třeba elektronická evidence tržeb.

Já se na evidenci tržeb dívám z několika pohledů, i z hlediska Živnostenského zákona, který říká, že podnikáme za účelem zisku. Jestli někdo podniká čtyři, pět nebo šest let, a nevytvořil zisk a neodvádí daně, pak je pro mě trošku záhadou, proč to podnikání dělá. Zákon o účetnictví říká, že prodávám-li svůj výrobek nebo službu a přijímám peníze, mám vydat daňový doklad a mám to tři roky archivovat za účelem finanční kontroly. A pokud jsem plátcem DPH, tak k tomu každý kvartál nebo měsíc odvádím DPH. Co po mně vlastně chce elektronická evidence tržeb? Aby stát tyto informace dostal online nebo do pěti dnů ke zpracování. EET po mně nechce navíc nic, co bych dnes nedělal, jen chce data dostat v reálném čase, a ne až přijde kontrola.

Na argumenty, kterak to malé zatíží natolik, že se jim nevyplatí nadále podnikat, se díváte jak?

Když někdo říká, že bude ve ztrátě a nebude moct podnikat, kladu si otázku, proč je tedy ve ztrátě. Protože mu současný systém umožňoval optimalizovat svoji činnost a daňové přiznání tak, aby neplatil daně?

Těch příčin pochopitelně může být mnoho. Nepochybně je znáte ze své podnikatelské praxe. V čem vám ve vašich pozicích pomáhá?

Myslím si, že dobrým ministrem může být i ten, kdo nemá odborné vzdělání a není z resortu, ve kterém působí, ale je manažersky zdatný a schopný obklopit se kvalifikovanými lidmi. Na druhou stranu to, že jsem z oboru, z praxe a mám to vzdělání, mi dává obrovskou výhodu. Aspoň to tak cítím. Druzí mě berou jako partnera a jsem schopen vidět, jestli mě někdo vodí za nos. Mám zkušenost jedenácti let jako OSVČ jako zemědělec, mám odborné středoškolské i vysokoškolské vzdělání, a když něco nevím, zvednu telefon a zavolám svým známým či spolužákům, kteří působí v různých oblastech, a ověřím si, co dané opatření přinese do praxe. Je to obrovská výhoda.

Jak je na tom Česko bez ohledu na ty důvody právě se způsoby uplatnění potravin v zahraničí?

Máme obrovskou výhodu, že kamkoli přijedeme ve světě a řekneme, že jsme z České republiky, všichni znají české pivo, Václava Havla, Pavla Nedvěda a Petra Čecha. My si to málo uvědomujeme, ale pivo je klíčová komodita, kde všichni uznávají, že jsme v ní nejlepší na světě, a nemusíme to nikomu dokazovat. Na to navazují další komodity – chmel a slad. V tom nám snad konkurují ještě Bavoři. Mám však pocit, že tento potenciál zdaleka nevyužíváme. Přitom toho lze využít snadno – má to kvalitu, máte zájem? Ale i u jiných potravin, například v mléčné produkci, máme co nabídnout. Někdo si kupuje speciality, které neumí nikdo jiný dělat, jako třeba olomoucké tvarůžky. Ale pak máme komodity, které se vyvážejí například do arabského světa, kde trh zemědělských a potravinářských produktů nemáme ještě úplně vybudovaný.

Ve své funkci ministra zemědělství jste vytvořil pozice zemědělských diplomatů. K čemu je takový diplomat dobrý? Kde všude ve světě působí?

Vytvořil jsem pozice zemědělských diplomatů, od kterých očekávám, že přispějí k posílení exportu. V některých zemích potřebujeme partnery, kteří by nám pomáhali otevírat dveře firmám a byli schopni tam analyzovat a mapovat i překážky.

A jak je na tom z vašeho pohledu Česká republika se soběstačností v produkci a zásobování potravin?

Jsou komodity, kde jsme soběstační, jako například ve výrobě mléka, hovězího masa a dřeva. A spoustu komodit tady můžeme vyrábět, ale nejsme v nich soběstační. Když se podívám na základní položky několika výčtů zemědělských komodit, jako je například vepřové, drůbeží, vajíčka, ovoce a zelenina, základní saldo za rok 2014 je minus třicet miliard. To znamená, že za třicet miliard je tu zboží, které české obyvatelstvo koupí, které by tu mohlo být vyrobeno, ale bylo to vyrobeno venku, kde byli zaměstnáni lidi, odvedly se daně a přidaná hodnota vznikla tam. Vnímám, že je potřeba využít lépe potenciál výroby i spotřeby, případně i exportu. A k tomu směrujeme kroky, které dnes děláme.

Je pro vás nyní zemědělství už jen teorie, nebo ještě někdy sednete do traktoru zorat pole?

To víte, že občas sednu za volant traktoru nebo kombajnu. Do rukou samozřejmě umím vzít i kosu, ale už je to pár let, co jsem nekosil. I když práci ministra jsem dělal rád, bavila mě a snažil jsem se ji dělat s maximálním nasazením, pro mě je taková fyzická práce obrovskou relaxací. Přiznávám, že i velký chlap má v sobě duši dítěte, které si rádo hraje. A já sám si rád hraju.

A co vaši kluci? Nutíte je do práce na statku?

Myslím, že naše kluky to baví. Jsou to asi tři roky, kdy jsme jim řekli, že si mohou vybrat nějaká zvířata a  mohou s nimi podnikat. Jeden syn si vybral slepice, druhý prasnici a třetí králíky. Za produkty, které od nich máme do kuchyně, jim platíme do jejich pokladniček peníze. Prasnice měla selata a ta se prodala. Jeden z nich, který je nejúspěšnější, už dnes nemá prasnice, ale telata. Před tři čtvrtě rokem prodával dvě telata na jatka a má v pokladničce už desítky tisíc korun. Opravdu každý den se o zvířata stará, samozřejmě nezvládne to všechno, takže s nějakými věcmi pomůžeme my nebo dědové, ale syn ví, že se musí starat a poklízet v rámci maxima, co dokáže.

Připravujete je na velký svět v zemědělském byznysu?

Není to klasické tržní prostředí, protože náklady zatím hradíme my s manželkou, ale výnosy mají oni. Učí se spíš ten princip, že něco mají, musí se o to starat, a pak z toho budou mít nějaký kapitál, se kterým zase musí účelně naložit.

Pozorujete na některém z nich, že by jednou byl schopen převzít váš statek a rodinné podnikání?

Kdo to převezme, ještě nevím, to je předčasné říkat. Sám jsem z pěti dětí, jsme tři kluci, já jsem z nich nejmladší. To rozhodnutí rodičů, komu hospodářství předají, padlo v období, kdy jsem přecházel ze střední na vysokou školu. Takže rozhodovat něco u dětí před pubertou je předčasné. Ale naši s námi tu „hru na podnikání“ hráli také. Když mi bylo asi patnáct, šel jsem na brigádu a za peníze, které jsem si tam vydělal, jsem si koupil třicet selat. Ta jsem vykrmil a za čtyři měsíce prodal, najednou jsem měl asi padesát tisíc a mohl jsem začít něco dělat. I já jsem se snažil své syny do toho postupně vpravovat, jsou sice ještě mladší, ale funguje to tak.

Dechovka, slivovice, to je Morava. Máte radši moravské vínečko, či snad dobře vychlazené české pivko?

To máte jednoduché. O pití rozhoduje jídlo. Když si dám nějaký steak, většinou zůstanu u červeného vína. Ale na plese nebo na zábavě to dle mojí muzikantské zkušenosti většinou dopadne takzvaným „hanáckým trojbojem“, to pijete pivo, víno a slivovici a musíte se s tím pak nějak poprat.

Děkuji za rozhovor.