Recenze novely zákona o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací. Hodnocení Ekonomického magazínu: 70 %.

Autor: poslanci devíti parlamentních stran

Stanovisko vlády: Souhlas

Datum předložení: leden 2018

Začátkem devadesátých let byl mezi politiky i částí veřejnosti populární názor, že v oblasti legislativy není třeba nic složitě vymýšlet. Stačí přebrat vyzkoušené zákony ze Západu, třeba z Rakouska a Německa, jejichž právní tradice není té naší příliš vzdálená. Už tehdy se ukázalo, že jde o nesmysl, protože právní řád každé země je vnitřně provázaný a posadit do něj cizí zákon funguje jako kukačka v čapím hnízdě. A právě majitel Čapího hnízda na začátku minulého volebního období nápad na přebírání cizích právních norem oprášil.

Ministr dopravy Prachař dostal za úkol připravit zákon o liniových stavbách, který by měl výrazně zkrátit dobu mezi plánem stavby a její realizací. Zpočátku Prachař tvrdil, že zákon o liniových stavbách, který připravil, je inspirován německou právní úpravou, pak se ukázalo, že nechal přeložit německou normu a v říjnu 2014 ji poslal jako věcný záměr do meziresortního připomínkového řízení. Sešlo se zhruba 250 připomínek, které se ukázaly jako zcela nepřekonatelné, a zákon i s ministrem letěl do koše.

Na zákon se pak trochu pozapomnělo a znovu se o něm začalo mluvit až před volbami, kdy se strany předháněly s nápady, jak urychlit výstavbu dálnic. Poslanecká iniciativa na novelu zákona o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, jak se zákon dnes ve své celé kráse jmenuje, sice není slibovaným zákonem o liniových stavbách, ale proč vytvářet stále nové a nové zákony, když lze stejného cíle dosáhnout i novelizací stávajících.

Zákon o urychlení výstavby má zajímavou historii. Původně šlo o poslaneckou iniciativu, která se týkala výlučně urychlení výstavby rychlostní komunikace R35. V průběhu projednávání se z něj stal obecný zákon, který je speciální úpravou ke stavebnímu zákonu pro stavby dopravní infrastruktury. Naděje, které do něj poslanci v roce 2008 vkládali, nesplnil. Navzdory názvu zákona se výstavba od té doby spíše zpomalila. Nemůže za to ani tak zákon samotný, jako bezzubost a nevyužitelnost zde zakotvených postupů.

Návrh novely zákona skupiny poslanců ze všech parlamentních stran se s těmito problémy snaží vypořádat. Vlajkovou lodí návrhu je institut předběžné držby pro stavby vyjmenované v příloze zákona. U vybraných staveb bude možné začít stavět ještě před konečným rozhodnutím soudu o vyvlastnění pozemku v trase dálnice či železnice. Stavba by se tak zrychlila až o několik let, neboť dnes není možné dostat stavební povolení, dokud stát nedoloží vlastnické právo i k poslednímu metru půdy.

Umožní se tím mimo jiné i spojení územního a stavebního řízení, které sice už dnes zákon umožňuje, avšak nelze jej využít, protože k podání žádosti o zahájení vyvlastňovacího řízení je nezbytné doložit platné územní rozhodnutí a k zahájení stavebního řízení je zase třeba doložit vlastnické právo. V každém kraji má podle návrhu fungovat jeden stavební úřad, který bude příslušný k vedení územního řízení pro stavby uvedené v příloze k zákonu. Specializace by měla eliminovat chyby méně zkušených úředníků, na kterých se tak rády vozí Děti Země.

Návrh se dál pokouší řešit problémy s přeložkami technických sítí či náhradami za věcná břemena, ale podívejme se raději na jeho zjevné slabiny, které možná nakonec zákon potopí. Předkladatelé, ve skutečnosti ministr Ťok, tvrdí, že předběžná držba nezjednodušuje podmínky vyvlastnění. Vlastník pozemku bude moci nechat verdikt o předběžné držbě soudně přezkoumat, to však nic nemění na tom, že návrh ochranu vlastnictví oslabuje, a je otázka, zda důvody, jakkoli pochopitelné, obstojí před Ústavním soudem.

Slabým článkem je i seznam staveb, na které se má postup podle zákona uplatnit, stanovený přílohou k zákonu. Nyní jsou na něm všechny české dálnice, některé železnice nebo čtyři plánované tratě pro rychlovlaky. Poslanci už avizují, že do něj nacpou každou větší stavbu ze svého kraje včetně metra. Premiér Babiš se zase nechal slyšet, že tam chce stovky kilometrů obchvatů měst, a příloha tak nakonec bude delší než celý zákon. Paradoxem je, že když do nějakého seznamu napíšete všechno, přestane jeho existence dávat smysl.

Seznam staveb může narazit i v ústavní rovině. Zákonodárce má zjevně za to, že jde o stavby, na kterých je větší veřejný zájem než na jiných. Z judikatury Ústavního soudu ovšem víme, že veřejný zájem je výsledkem procesu jeho nalézání ve správním řízení a nelze ho stanovit zákonem. Co je platné, že to jde v Německu, když se řídíme vlastním právním řádem, kam patří i rozhodnutí Ústavního soudu. Zákon sleduje správný cíl, a pokud v testu ústavnosti obstojí, lze jeho hodnocení zvýšit. Jinak je to mnoho povyku pro nic.