Rozhovor se Zdenkou Vostrovskou, předsedkyní představenstva a výkonnou ředitelkou 1. VOX

Pokud vzdělání přiznáme hodnotu, a upřímně řečeno, nikoli zrovna malou, pak nemůže být státem či kýmkoli jiným rozdáváno jen tak zadarmo. I to tvrdí Zdenka Vostrovská, která v roce 1993 jako fyzická osoba založila vzdělávací agenturu VOX, kterou postupně přetransformovala na akciovou společnost 1. VOX. Dnes patří v Česku k lídrům na trhu vzdělávání dospělých a dosahuje ročního obratu několika desítek milionů korun.
Vzpomínáte si ještě na své začátky, kdy jste zakládala vzdělávací společnost? Co vás k tomu vedlo?

Po roce 1989, tedy z pohledu dnešních mileniálů vlastně dávno, pradávno, jsem kromě své pedagogické a vědecké činnosti na VŠE začala pracovat jako živnostník v oblasti ekonomického poradenství. Zásadní zlom přinesl rok 1993 a jeho velká daňová reforma. Tehdy jsem využila svého odborného backgroundu a začala jsem jako fyzická osoba s pořádáním přípravných kurzů na kvalifikační zkoušku u nově vzniklé Komory daňových poradců ČR. Domluvila jsem se s pěti kolegy, na starobylém počítači jsme připravili nabídkové listy, kontakty jsem vyhledala podle vizitek, které jsem našla v šuplíku, syn lepil známky na obálky… To všechno v mokrém suterénu a na začátku s průměrným příjmem tří korun na hodinu. Ani sám Charles Dickens by nevymyslel romantičtější začátek. Ovšem pozor – první várka opravdu dobře připravených daňových poradců, to všechno už byli absolventi VOXu! Dnes je populární slogan – Když nemůžeš, přidej. To se sice tehdy ještě neříkalo, ale já se podle toho chovala.

A chtěla jste někdy s podnikáním praštit?

Jestli jsem s tím vším chtěla někdy praštit? Samozřejmě. Občas se věci nedaří, to je normální. Někdy se stalo, že někdo, komu jsem věřila, odešel za lepším a vzal si s sebou celé know-how. Nebo jsme nezískali tendry, na kterých mi velmi záleželo. Na druhé straně se zase svůdně ozývaly vábničky headhunterů, lákajících na – řečeno slovy básníků, kteří přicházejí o iluze – samá pozitiva a sociální jistoty. To je, jako bych měla odepsat mnoho let svého života. Děkuji, nechci.

Jak se v průběhu let změnily požadavky firem na vzdělávání zaměstnanců? Jaké jsou trendy a požadavky v současném vzdělávání?

Současný trend, kdy lze na trhu najít bezpočet vzdělávacích zařízení, nedopřává tomu, kdo se v oblasti vzdělávání bezprostředně nepohybuje, aby bezpečně rozpoznal, co je zrno a co jsou plevy. Nemluvě o tom, že, jak hovoří zlí, ale zpravidla tím lépe informovaní jazykové, někde může být zásadním krokem k získání potřebného atestu již pouhé zakoupení studijních materiálů. Jsme svědky toho, že kvůli stále dostupnějšímu vzdělání (či toho, co se za ně vydává) dochází k jeho postupné nivelizaci. To je ovšem ona pověstná cesta do pekel, navíc zbavená svodidel, odpočívadel a odstavných pruhů. Firmy, které vědí, co chtějí, potřebují pracovníky plně kvalifikované pro práci na všech úrovních, ergo zaměřené na potřeby praxe. Existují viditelné rozdíly mezi Prahou a zbytkem republiky. V Praze se více uplatňují zákonitosti tržního prostředí, působí zde řada nadnárodních korporací. Jsou zde samozřejmě k dispozici i prvotřídní odborníci, lektoři a kouči. S jinými ani nespolupracuji – ani pro mne, ani pro moje klienty není schůdná cesta, na níž bych dražší špičkovou kvalitu nahradila levnou kvantitou. Ostatně klienti si tuto kvalitu pečlivě hlídají. Mnozí „jsou naši“ i více než patnáct let a jejich reference jsou velmi cenné. Proto vlastně ani nepotřebujeme klasické obchodní zástupce. Naším nejlepším agentem je naše vlastní práce.

Zdá se, že dnešní mladá generace má sice mnoho možností, ale nemá zas tak velkou touhu cestovat a více se vzdělávat, vždyť si vše mohou „vygooglovat“ či prožít ve virtuální realitě. Na amerických univerzitách v současnosti dokonce studuje méně českých studentů než v devadesátých letech. Jak vnímáte tento trend vy?

Jedna z oblíbených manter dneška říká, že nejlepší je dát každému možnost dosáhnout maximálního vzdělání. Jistě, nic proti tomu, třebaže to zní poněkud populisticky. Otázkou však je, co si představit pod oním maximem a jaké parametry má ona pomyslná laťka vytyčující žádoucí úroveň? Nezbytné penzum energie, času a úsilí, potřebné ke zvládnutí odpovídajícího množství adekvátních informací, totiž nelze ani ignorovat, ani obejít. Každá povrchnost je snadná, líbivá, vábivá, in, trendy a cool, tvrdá práce na sobě samém však bolí. Jak atraktivní se naproti tomu může zdát tzv. péče o rozvoj osobnostních kvalit, zbavená prý potupného biflování. Bajty, megabajty, kam oko pohlédne a signál dosáhne. Ovšem kdo nic neví, nic nevykomunikuje. Přála bych mladým lidem, aby si osvojili dobré pracovní návyky – a byli chytřejší než jejich telefon.

Jaká je mladá generace dnes v porovnání s dobou, kdy jste založila vzdělávací agenturu, a jak se měnila v průběhu let?

Nějaký skutečně zásadní rozdíl tu nevidím. Ale připusťme, že dnešní mladí lidé jsou otevřenější, než tomu bylo kdysi. Ona upřímnost a otevřenost je jistě sympatická, ale musí mít jistý šmrnc a šarm, ba i eleganci – jinak se může snadno změnit v přiznanou a drzou hloupost, kterou ovšem – jak už to tak bývá – vidí všichni kromě jejího nositele. Pan Ladislav Špaček nedávno vydal své poslední opus magnum, Etiketu, která představuje nejúplnější soubor pravidel etikety, jaký kdy byl u nás vydán. Škoda že doba čtení tlustých, ale moudrých knih příliš nepřeje. Osobně jsem přesvědčena, že kreativní člověk je schopen vyjít vstříc jakémukoli osobnostnímu typu. Problém může nastat s typy vysloveně hraničními, ovšem zase na druhé straně – přiznejme si, že v každém správném pedagogovi je ukryt i střípek pověstného docenta Chocholouška, a ten – jak víme – si dokáže poradit opravdu s každým. V drtivé většině případů se na výuku těším. Někdy možná i víc než moji svěřenci.

Dnes nemusí na mnoha středních, vyšších či vysokých školách studenti skládat přijímací zkoušky, a na školy se tak dostanou i studenti s horšími výsledky z předchozí školy, kteří by se jinak na školu ani nedostali, a nemají pak ani motivaci studovat a dosahovat lepších výsledků. To se pak může odrážet také v jejich přístupu v životě a v pracovním procesu. Vedly by povinné přijímací zkoušky na všech školách k větší motivaci a zodpovědnějšímu přístupu studentů?

Přijímací zkoušky pokládám za užitečné, a to nejen proto, že by měly prokázat, či naopak zpochybnit jistou kvalitu vědomostí adepta studia – ale také z toho důvodu, že tvoří jakýsi psychologický předěl mezi dvěma etapami života. Požadavky by ovšem měly být stanoveny s maximální mírou objektivity. Současně se předpokládá, že nebudou triviální. Otázky typu – a jaká byla cesta? – jsou nedůstojné všech zúčastněných. Ale ať tak či onak, přijímací zkoušky, ať snadné, nebo obtížné, mají povýtce hodnotu orientační. Daleko výmluvnější potom bývají konkrétní výsledky prvního semestru či ročníku. Katedry o tom vědí své.

V zahraničí si studenti hradí školné a studium jako takové. Dokonce je umožněn i systém studentských půjček. Měli by si studenti i u nás hradit své vzdělání či na ně přispívat?

Jednou z oblíbených sentencí starých Římanů, mimochodem z našeho dnešního pohledu starých jen s časovým odstupem, nikoli stylem myšlení, byla otázka – Komu ku prospěchu? Skutečně, ne pro krásné oči kantorovy, ale pro sebe a pro svůj život se učíme. Pokud tedy vzdělání přiznáme hodnotu – a upřímně řečeno, nikoli zrovna malou – pak nemůže být státem či kýmkoli jiným rozdáváno jen tak zadarmo. Jinými slovy, alespoň částečně bych vzdělání zpoplatnila. V zahraničí se tento systém osvědčil, půjčky fungují a vynaložené investice se vracejí. Tzv. „věčným studentům“ se ovšem nic takového už z principu líbit nemůže.

Absolventi škol dnes raději nastupují do státních institucí či velkých korporací. Jen malá část se jich pustí do podnikání. Proč současné školství nepřipravuje absolventy lépe pro podnikání? Mohou k tomu pomoci alespoň vzdělávací agentury, jako je vaše?

Ve státní správě či u velkých korporací hledají absolventi jistotu, mají takříkajíc „krytá záda“ a víceméně jistotu dlouhodobého zaměstnání. Zkrátka, lépe pod okapem eráru než v dešti a vichru podnikatelské sféry. Svoji úlohu může samozřejmě sehrát i to, že až na výjimky se ve státní správě neobjevuje intenzivní, a zejména dlouhodobá pracovní zátěž. A navíc – úspěšné podnikání předpokládá i jisté povahové vlastnosti. Proto si také skromného úředníka Valentina Dobrotivého ve vynikajícím hereckém podání Oldřicha Nového nelze splést s Tomášem Baťou nebo Henrym Fordem. Společnost 1. VOX je institucí celoživotního vzdělávání a do hry vstupuje až tehdy, kdy absolventi zaujímají svoji pozici na trhu práce. Pak ovšem má co nabídnout, a to v podstatě permanentně. Hlas mých tradičních a osvědčených klientů zní unisono – „Dvacet let u tebe studujeme další vysokou školu, a ne a ne ji ukončit – pořád pro nás máš něco nového.“

Dnes se také hodně hovoří o přidané hodnotě. V čem je přidaná hodnota vašich kurzů a vzdělávacích seminářů ve srovnání s konkurencí?

Dobré konkurence si vážím. Konkurence, to je svým způsobem zrcadlo, do něhož je dobré se často dívat. Jistě, mohou tu být firmy, které jsou parciálně lepší než my, nebo si to alespoň myslí. V oblasti hard skills jsme za ta léta spolupracovali s asi čtyřmi tisíci odborníky, dnes máme na tři sta padesát kmenových, těch nejlepších. Takový zlatý poklad VOXu. Ve sféře soft skills jsme schopni postavit naše týmy tak, že tvoří plně funkční a vnitřně provázaný celek, v němž se propojují osobnosti klienta i lektora. Vysoké nároky na kvalitu našich trenérů a koučů jsou u nás pověstné.

Kde čerpáte inspiraci pro vaše kurzy a semináře?

Všude. V jedné z knih Roberta Kiosakiho, věnované byznysu, managementu a marketingu, jsem nalezla zajímavou myšlenku – přirozený proces učení a vzdělání není hned přímým letem vzhůru. Zpočátku lze i klesat, než pochopíme aerodynamiku a nabereme správný vítr. Dovoluji si k tomu podotknout: důležité je nebát se výšek. Vím, o čem mluvím. Můj táta rozuměl letadlům.

Děkuji za rozhovor.