Komentář Michala Hájka vzbudil bouřlivou diskusi na Facebooku, psali jsme ZDE. Zamýšlel se nad tím, zda by volební hlasy neměly být diferencované podle toho, jak se volič podílí na HDP naší země. Stejně vzrušenou diskusi vyvolal i komentář o úřednících, kteří mají dojem, že oni platí daně a sociální a zdravotní pojištění, a tím drží například tuzemskou zdravotní péči nad vodou. Možná i proto se k podnikatelům chovají zase jako vrchnost – psali jsme ZDE.

Tyto dva texty mají hodně společného. Poukazují na sice jednoduchou, leč těžko pochopitelnou konstrukci, že doba se změnila a politické vidění společnosti 20. století je dávno to tam. Dnes už se v podstatě přežil ten klasický názorový střet levice vs. pravice, případně liberální střed. Máme tu různé nové politické subjekty a hnutí, které nemají klasické ideologické zakotvení, jde spíše o reprezentanty čistě ekonomických zájmů různých skupin obyvatelstva – důraz na zemědělství, důraz na digitalizaci, důraz na drobné podnikání ve službách, důraz na zaměstnanost obyvatel ve větších podnikatelských subjektech, důraz na odmítání přistěhovalců a tak dále a tak podobně. Asi nejdál šlo hnutí ANO, které se svou menšinovou vládou nyní nabízí něco jako „švédský stůl“, z něhož by si jednotlivé strany v opozici vybíraly svá ekonomická témata – zvýšení důchodů, snížení daní, podporu krátkých úvazků žen končících mateřskou dovolenou. Jinými slovy, dnes už jde vyloženě jen a jen o peníze, kolik se jich do společné kasy a od koho vybere a kolik a komu se ze společné kasy rozdají. Zde si ještě pro úplnost připomeňme, že ekonomické bohatství České republiky vytváří už jen čtyři miliony lidí, zbylých šest milionů lidí – děti, senioři, státní úředníci atd. – je nějakým způsobem navázáno na státní rozpočet.

Proto ta úvaha kolegy Hájka, aby byl volební hlas diferencován podle toho, jak se kdo podílí na tvorbě ekonomického bohatství země. A to i s ohledem na budoucnost, kdy do roku 2020 zanikne podle odhadu expertů kvůli nastupující robotizaci zhruba půl milionu pracovních míst a jeden a půl milionu jich bude ohrožených. To znamená, že na bohatství země se budou podílet už jen zhruba tři miliony lidí. Jak píše Michal Hájek: „Ano, je to tak: až budeme volit parlamenty, prezidenty a vlády, kteří nebudou přerozdělovat či ovlivňovat přerozdělování žádných peněz, je výsostně spravedlivé, aby měl každý z nás, kdo jsme se tu narodili a žijeme tady jako lidské bytosti, jeden volební hlas. Jestliže ale jde o peníze a přerozdělování obrovských prostředků, pak musí síla volebního hlasu odpovídat také (mimo jiné) síle odvedených prostředků do veřejných rozpočtů.“

Vzhledem k výše zmiňované bouřlivé diskusi na FB tedy dodejme i jakousi parametrizaci síly volebního hlasu. Tam se totiž třeba hojně diskutovalo, že takhle by tu naši zemi ovládli Kellner s Babišem. Jenže, první nedaní u nás, ale v Nizozemsku a na Kypru, druhý spíše čerpá dotace, než že by něco danil. A pokud na to dojde, tak se uchýlí ke korunovým dluhopisům, že?

Tak tedy, parametrizace by mohla vypadat zhruba takto: senioři a státní úředníci by měli 1,0 hlasu, státní zaměstnanci, jako lékaři, učitelé, hasiči, vojáci či policisté, by měli 1,5 hlasu, podnikatelé s nulovým daňovým přiznáním 2,0 hlasu, zaměstnanci v soukromých firmách, ale spolu s nimi i ženy na mateřské, by měli 2,5 hlasu, podnikatelé a zaměstnanci soukromých firem s daňovým přiznáním do 100 tisíc korun 3,0 hlasu a podnikatelé a zaměstnanci soukromých firem s daňovým přiznáním nad 100 tisíc korun 3,5 volebního hlasu. Takže obavy z ovládnutí systému „oligarchy“ jsou liché, protože pokud jich je třeba sto, tak by dohromady dali 350 jednotek volebního hlasu.

Jistě, zní to jako utopie, nicméně náš svět se mění tak překotně, že to jednou, a zřejmě to nebude trvat tak dlouho, postihne i tento postdemokratický politický systém. A dnes už je možná ta doba, abychom o tom minimálně začali mluvit, diskutovat.