Pokračování rozhovoru s Martinem Kratochvílem, jazzmanem, podnikatelem, horolezcem, majitelem Studia Budíkov

Jste autorem více než sedmdesáti filmových dokumentů. Jedním z nich je Příběh Kadidlové stezky. Procestoval jste mnohokrát oblasti v Asii – Pákistán, Nepál, Tibet. Jak vidíte vliv současných náboženství? Dají se vůbec porovnat?
To je otázka na celou knihu. Těch dokumentů je trošku víc – přes 680, možná i víc (smích). Počítám do toho i kratší dokumenty, těch déletrvajících, tedy spíš dokumentárních seriálů, je asi přes sedmdesát. V padesátých letech vládl v Evropě takový názor (po čtení Feuerbacha nebo levičáků Adorna či Marxe), že náboženství skončí, že je to něco, co vyschne, přestane mít význam. A že budeme žít pod vlivem jakéhosi osvíceneckého nového Boha vědy a že není to potřeba ani bourat, že to vyšumí do ztracena.
Opak je pravdou. Náboženství silně posiluje právě s realizací novodobého vidění světa, to znamená materialismu, založeného na karteziánském dělení světa na res extensa, věc rozprostraněná – příroda, která musí být matematizovatelná, a res cogitans, věc myslící – člověk. Z kartezináského pohledu Bůh ze světa skutečně odchází, je opomenut. Avšak lidská přirozenost vertikálu v životě nutně potřebuje a Bůh se vrací různými cestami, ať už v podobě tradičních náboženství, která tady máme a která mají svoji úžasnou tradici, myslím třeba katolicismus či reformované církve, nebo se také vrací jinými cestami, třeba jako fandění fotbalu. To primitivní náboženství se vrací primitivními cestami. Ať již jsou to všelijací guruové, kteří sem přijíždějí hlásat nějaká učení, která nemají nic společného s tradičním náboženstvím, nebo to jsou náboženství úplně transformovaná do nějakých pop idolů či do fandění fotbalu nebo do masových scén. Nedá se nic dělat, ale bez té životní vertikály člověk asi být nemůže. Musí si tam něco dosazovat. Může si tam dosadit ale de facto cokoliv – stranu, Stalina, já nevím co všechno…
U nás jsou spíše trendy ty nové směry, zejména u mladých lidí. Pořád něco hledají.
V takových situacích všechna náboženství nabývají na významu. Některá z nich se nové situaci rychle učí a přibližují se víc etniku. Zrovna náš český katolicismus, mluvím o křesťanství, si z toho moc poučení nevzal a moc se člověku nepřibližuje. V kostelech potkáváme spíše starší lidi a nemá to takový vliv a dynamiku.
Jste hudebníkem – především jazzmanem, frontmanem legendární skupiny Jazz Q. Co vás na jazzu nejvíc přitahuje? Zabýváte se i jinými žánry?
Muzika jako taková, ať jazz, či vážná muzika, je úžasná věc, jakási extatická činnost transcendentálního rázu. Když se muzikant při jazzovém sólu do toho vloží, dostává se pod vliv jakýchsi vyšších sfér. Splývá to s něčím, co tady je, ať to nazveme jakkoli. Podle toho se pozná, zda je muzika dobrá, či jen naučená. Jazz je improvizovaná věc, kde blížení se a těžení z oblak má vyšší relevanci, na tom jazz přímo stojí. Jinak skládám i hudbu filmovou, která se od jazzu na hony vzdaluje, někdy improvizace úplně vypadává a je to jakási partitura, která se jen přehraje, ale je to filmová muzika.
Vy jste teď nově vydal CD s názvem Siločáry, které jste natočil ve Studiu Budíkov. Je to hudba a CD, které jste napsal a nahrál ve spojení s vaší skupinou Jazz Q?
Tohle CD, které vyšlo i jako LP, má velmi zajímavou genezi. Původně bylo myšleno jako akustický projekt. Přičemž považuji Jazz Q za elektronický a mne, Ackermana a Zangiho za akustickou skupinu. CD bylo myšleno jako akustický projekt a měli tam ještě hrát kamarádi Guma Kulhánek, Honza Hrubý od Mišíka či Joe Kučera. Ty se v průběhu natáčení nepodařilo dát najednou dohromady, a tak jsme natočili aspoň základní tracky. Části, které jsem napsal pro jejich sóla, jsem pak musel dohrát sám. Myslím, že je to přelomová deska, kdy se potkaly různé světy a dobře to dopadlo.
Jste také pilotem letadla, zlezl jste nejvyšší hory světa. Zúčastnil jste se například expedice Šiša Pangma (2003) na tuto osmitisícovku v tibetském Himálaji i výpravy po nepálském pohoří Dhaulagiri. Jste také autorem myšlenky i producentem největšího horolezeckého projektu České himálajské dobrodružství. Na takové cesty musíte mít pořádnou kondičku. Jak se na tyto cesty připravujete?
Odpovím slovy známého horolezce – Himálaje se neptají, jak jste se připravoval před expedicí, ale co jste dělal celý život (smích). Tam si hory člověka fakt otestují, nestačí předtím jen týden běhat kolem chalupy, je potřeba celý život zdravě žít a sportovat. I když vždycky před nějakou expedicí se jedeme do Itálie někam rozchodit či rozlézt. Je to můj celoživotní rytmus. Dopoledne nejdříve běhám, pak doma cvičím a plavu 50 bazénů. To je moje denní rutina, která tomu snad trochu pomáhá. I když kondice už není, co bývávala. Už jsem taky trochu starší, ale snažím se to udržet. No, stáří nakonec asi vyhraje (smích). Mám jednu takovou humornou příhodu. Loni mi umřel tatínek, kterému bylo 98 let. Pořád sice chodil k doktorovi a říkal mu, že ho musí vyléčit. Nechápal, že je to stářím, jemu de facto nic jiného nebylo. Tak jsem mu na parte napsal: „Zemřel zcela zdráv po marném boji se stářím.“
Kolik takových vrcholů jste v životě zlezl, ať už osmitisícovky, či další? Chystáte se ještě vylézt na nějaký vrchol?
Nepočítám ani tak ty vrcholy. Já jsem vylezl těsně pod vrchol jedné osmitisícovky a odtud jsem sjel s lavinou. Žádné další osmitisícové štíty jsem nikdy nezlezl, ani jsem nikdy netoužil je zlézt. Preferuji výpravy do odlehlých oblastí, kde nikdo nebyl nebo které jsou hodně odlehlé, kde sice žijí lidé, ale nikdy v životě tam nepotkali žádného turistu. To je někdy fyzicky náročné. V cestě leží spousta překážek. Před třemi roky jsme byli v Bhútánu a v cestě nám leželo 14 pětitisícových sedel. Nebo naposledy jsme byli v Mugu v západním Nepálu, a to mělo 37 kilometrů kumulativně do výšky. Když je v porovnání Mount Everest téměř devět kilometrů, tak jsou to téměř čtyři Everesty a kousek, když se sečtou ascendenty.
Proč se vydáváte do takto odlehlých krajin?
Mě tam přitahují hlavně lidi, jejich způsob života a náboženství. A to fyzično a dobytí vrcholu vidím jako sekundární věc. Je samozřejmě obdivuhodné, že se tam člověk vůbec dostane, ale pro mě to už dlouho není to, co je v popředí. Důvod je prostý, dobývání osmitisícovek je poměrně jednoduchá věc. Dlouho se hledá na internetu, jak se tam jednoduše dostat. Vychází většinou systém helikoptéra co nejvýš, do základního tábora, a pak jít pěšky. Což je hrozné – když vás vyveze helikoptéra do pěti tisíc, tak vám tam čtvrnáct dní praská hlava a člověk nemůže dělat nic, jen jí Aspiriny a zvrací. Daleko přirozenější a lepší je tam dojít pěšky. Pak to nestíhá. Takto se to naplánuje, ani nevíte, kde jste, protože tam dál už jsou jen šutry a led a sníh a kraj, ve kterém jste, ani nepoznáte. Vlastní chození do velkých výšek spočívá v tom, jít nahoru – dolů, nahoru – dolů, ještě kousek výš, vybudovat tábor a vrátit se. Takže to není nic moc zajímavého, i když je to samozřejmě úctyhodné, když tam člověk vyleze.
Jste velmi všestranný a talentovaný člověk. Hudebník, filozof, cestovatel, horolezec, letec, podnikatel, spisovatel, kameraman, režisér a ještě mnoho dalších profesí. Jak se to všechno dá skloubit a stihnout v životě jednoho člověka? Je ještě vůbec nějaký obor činnosti, do kterého jste nepronikl a který vás zajímá?
(Smích) No, my Blíženci máme jakýsi špatný životní systém, že většinou v periodách nějakých 15 let se pouštíme do nových věcí. Ale čím víc toho načnete, čím víc čepic si nasadíte, tím méně hluboko do toho můžete proniknout a je to povrchnější. Takže to má i svá negativa. Jinak ale myslím, že to mám v hlavě poměrně srovnané, že dny jsou sečteny a člověk by měl dělat už jen to, co umí nejlíp. Myslím, že nejlépe se mi daří muzika, a tak pomaloučku omezuji ty věci okolo a budu dělat hudbu, která mě nejvíc těší.
A jaké tedy máte nejbližší plány?
No, v nejbližším plánu mám Thajsko, pak Thillman Pass, to je asi třínedělní projekt v nepálském Langtangu, pak jedeme na řeku Orkhon do Mongolska. A mezi tím koncertní turné po USA.
Děkuji za rozhovor.