Staří mistři jsou velkou inspirací. Řemeslnicky i výtvarně (I)

Rozhovor s Jitkou Kantovou, spolumajitelkou rodinné firmy Skloart  
Manželé Jitka a Richard Kantovi se zaměřují na výrobu a restaurování uměleckých vitráží. Mají malou rodinnou firmu, přesto jsou známí jak v Čechách, tak i v zahraničí. Za své umění mají mnoho významných ocenění i v oblasti podnikání. Paní Kantová říká, že dnes, když se podívá zpět, tak to byla velká odvaha, začít a věřit, že to s manželem zvládnou.
Jste malá rodinná firma s více než dvacetiletou tradicí. Jaký byl podnět k založení vlastní firmy? Převzali jste rodinnou tradici v uměleckém sklářství či jiné umělecké sklony po svých předcích?
Letos slavíme pětadvacet let naší firmy. Vitráže nám učarovaly, a tak nezbylo nic jiného než začít podnikat. Svou životní kariéru jsem začala jako učitelka výtvarné výchovy, manžel vystudoval strojní inženýrství, neměli jsme zkušenosti s podnikáním ani s řemeslem samotným, vše jsme se učili za pochodu. A navíc jsme byli strašně mladí a plní různých ideálů, které nás ještě svazovaly s předrevoluční dobou. Impulzem bylo hlavně to, že jsme chtěli toto umělecké řemeslo dělat a chtěli jsme svobodně tvořit. Začínali jsme zcela bez peněz v garáži rodičů. Brzo jsme měli zaměstnance. Ovšem skloubit rodinný život mladé rodiny se dvěma dětmi a podnikání bylo velmi těžké. Pokud podnikáte v uměleckém řemesle, musíte neustále pracovat s přidanou hodnotou. Na co mají velké firmy specializované odborníky, to my musíme vše obsáhnout ve dvou osobách. Dnes, když se podívám zpět, musím říct, že to byla velká odvaha, začít a věřit, že to zvládneme.
Na hodně firem po roce 2007 měla dopad i světová hospodářská krize. Zasáhlo to i vás? Jak se vám to podařilo ustát?
Před krizí se nám vcelku dobře dařilo, měli jsme holandského partnera, jenž zajišťoval práci pro víc než deset lidí. Těsně před krizí jsme však od dodavatele měli špatné molekulové síto a museli jsme předělat práci v hodnotě jednoho milionu korun, což nás srazilo na kolena. Pak přišla krize a my, závislí na zahraničním trhu, jsme najednou ze dne na den neměli práci pro lidi. Bylo to opravdu velmi krušné období a myslela jsem, že s podnikáním skončíme. Nejdříve se nám podařilo zmenšit počet zaměstnanců a ukončit nerentabilní obchod v Praze. Pak jsme se začali úzce specializovat na sofistikované věci jako stropní vitráže a malbu na sklo, na umělecké kousky s velkou přidanou hodnotou. To nás z krize vyvedlo.
Za dobu své existence jste své jméno úspěšně reprezentovali nejen v České republice, ale i v zahraničí. Vaši práci si žádají zákazníci nejen v Nizozemsku či Německu. Dokonce jste vyhráli i velkou zakázku pro galerii v New Yorku. O co se konkrétně jednalo? Otevřela se vám tím cesta do Ameriky či na jiné kontinenty?
Paradoxně jsme tuto zakázku do Ameriky získali díky krizi. Tím, že jsme se začali specializovat na malbu na sklo, stali jsme se jedněmi z nejlepších v tomto oboru. V té době americký výtvarník hledal pro svou super realistickou tvorbu někoho, kdo by mu jeho výtvarné představy dokázal přenést do vitráže. Udělal si takové malé výběrové řízení mezi polskými, českými a slovenskými firmami, které jsme nakonec vyhráli. Byla to zakázka, která se pro tak malou firmu jen tak nevidí, ale která nám pomohla si uvědomit naše další, nové možnosti v oboru. Byla to ohromná výzva a neskutečná práce. Zákazník byl naprosto spokojen a pokračoval s dalšími realizacemi tentokrát pro výstavu do Paříže na Champs-Élysées. Letos bychom měli pokračovat s další novou kolekcí pro Brusel. Po krizi jsme se věnovali více autorské práci, se kterou jsme reprezentovali český stát na různých výstavách. Vyvrcholením pak byla reprezentativní vitráž pro světovou výstavu EXPO Milán 2015.
Kam všude dovážíte své umění? Jaké byly vaše nejvýznamnější zakázky?
  Naše kousky se objevují po celém světě. Tvoříme na zakázku pro různé klienty, kteří si u nás objednávají autorské věci jako dary pro své spolupracovníky a přátele z různých míst. Naše věci si však i díky specializovanému obchůdku kupují lidé přímo u nás. Mohou tak snadno a rychle zakoupit pěknou designovou věc. Internet a Facebook jsou dnes v reklamě skvělí přátelé. Jediné, co nás brzdí, je jazyková bariéra. Chybí nám angličtina, kterou jsme zamlada nemohli studovat. Doufám, že naši pokračovatelé by to mohli mít v tomhle snadnější. Naopak však máme díky nezapomenutelné ruštině i mnoho klientů z těchto zemí.
Jak jednotlivé zakázky řešíte? Jedete se nejprve podívat na místo a technicky zjistit, co a jak, či své zakázky děláte nejprve doma po získání základních informací od klienta a pak je realizujete na místě?
Záleží na tom, o jak velkou zakázku se jedná. Samozřejmě se dnes dá mnoho vyřešit i přes maily. Stačí fotografie – vizualizace prostoru, kam má vitráž přijít, a může se udělat nějaký návrh a cenová nabídka. Ale pokud se jedná o něco většího či o autorské věci, je dobré znát genia loci, je důležité si promluvit s klientem o jeho představách a ujasnit si jeho přání, které vlastně kolikrát ani sám nezná. S jedním klientem jsme pracovali na jeho představách dva roky, než se návrh uskutečnil, ale to je výjimka. O autorských věcech dlouho přemýšlím, hlavně v noci, a pak nemohu spát. Když se pak myšlenka dostane na papír, musím to ještě technicky doladit s manželem. Často mi říká, neřeš, jak to vyrobit, ale aby to bylo krásné, a když to pak navrhnu, tak mi zas vynadá a říká: „Jak si myslíš, že to mám vyrobit?“ Snažíme se vymyslet pro klienta jen to nejlepší, a tak jsme schopni se kvůli tomu i mezi sebou pohádat. Většinou se však kupodivu shodneme.
Kdo z vás vymýšlí a navrhuje, jak bude zakázka vypadat? Kde čerpáte inspiraci? Máte radši zakázky starších stylů jako třeba gotika, baroko, secese, či moderní styl?
Většinou vymýšlím já, ale manžel mi do toho hodně mluví, takže je to spíše naše společná práce. Když jsem byla mladší, tak jsem preferovala moderní umění, ale dnes se mi líbí vše, co má nápad, šmrnc, a je jedno, jestli je to gotika, či postmoderna. Mám pak radost z dobře odvedené práce. Navíc staří mistři jsou vždy velkou inspirací jak řemeslnicky, tak i výtvarně.
V roce 2015 jste dokonce úspěšně reprezentovali Českou republiku na výstavě EXPO v Miláně. Jak na to vzpomínáte?
Když jsem se dozvěděla, že bychom měli něco dělat pro EXPO, byla jsem nadšená, protože jsem vždy měla představu, že na EXPO je vždy jen to top. Moc nás to s manželem potěšilo a chtěli jsme ze sebe vydat to nejlepší. Měla jsem určitou představu, čím reprezentovat, ale pak bylo i politické zadání, se kterým jsme se museli poprat. Vznikla však impozantní vitráž, reprezentující Portu Bohemiku, která splnila očekávání Ústeckého kraje. Krajská expozice měla obrovský úspěch, mluvilo se o ní hodně v italské televizi a český pavilon měl během této doby největší návštěvnost. Pro nás to však byly i životní zkušenosti.
Za svoji práci jste dostali také mnohá ocenění. Která z nich byla ta nejcennější?
Každé ocenění člověka potěší. Ať to byl Živnostník Ústeckého kraje, Makro živnostník, ocenění parlamentu – Sůl země, Křesadlo či mnoho drobných regionálních uznání a diplomů. Každé uznání vaší práce vás povzbudí k další činnosti, a to je asi i jejich smysl. Jistě je to i jakási posila pro to, abychom mohli čelit všem těm zbytečným administrativním věcem a nenechali se kolikrát otrávit lidskou hloupostí, závistí a zlobou, které bohužel ještě z lidských srdcí nevymizely.
Pokračování zítra.