Dokončení rozhovoru s Pavlem Smutným, spoluzakladatelem a spolumajitelem AK Císař, Češka, Smutný

Je nejen partnerem AK Císař, Češka, Smutný, ale i podnikatelem, mecenášem a filantropem. Se svými společníky založil také nadační fond Bohemian Heritage Fund. Je zároveň prezidentem Česko-izraelské smíšené komory. Říká, že se musíme konečně přestat slabomyslně obviňovat a přemýšlet, že jsme hlupáci, méněcenní idioti, kolaboranti, komunisti, protože vnější svět nás docela chladně pozoruje jako tučnou dobrou krávu a docela dobře nás dojí.

V současnosti se velmi prosazuje i sdílená ekonomika, sdílené služby jako například sdílená auta apod. Jak to vidíte z pohledu práva?

To má velikou budoucnost. Nemám k tomu ale žádný názor. Vím, že se to děje, jsou to nyní módní trendy. Respektuji to, ale zatím to využívám minimálně. Když jsem v cizině, půjčuji si auta, ale půjčovny tu již byly, to není nic inovativního. Ale co přinese sdílení služeb, nedokáži říct. Někdy se mi zdá, že je to více publicity než realita. Myslím si, že bude i nadále platit, že lidé budou chtít mít některé věci svoje, někomu je jedno, v jakém autě jede, jen chce někam dojet, někdo dává raději přednost vlastnímu autu, který užívá jen on a jeho rodina. Dnešek v tomto dává svobodu výběru.

V 90. letech byla léta hlavně ekonomikou volné ruky trhu a obchodu, kdy to nebylo právně zakotveno. Jak to vidíte vy jako právník zpětně?

To nebylo tak jednoduché. Devadesátá léta byla mnohoznačná. Určitě to byla léta menší regulace, kdy se docela v bolestech tvořila česká podnikatelská kultura. Byla to těžká doba, kdy bylo přitom i několik mrtvých, zničených životů a existencí, takže to zdaleka nebylo tak idylické. Na druhou stranu to poskytovalo velikou možnost. Já tomu ale nedávám přednost. Poměry se zkultivovaly i díky právu. Právo působilo jako kultivační faktor. Myslím si, že současnost je dobrá, kromě přeregulace v některých otázkách, kromě pomalosti justice. V zásadě žijeme v dobrém prostředí, je tu nízká daňová sazba, podnikatelské prostředí je dnes docela zdravé a normální.

Říká se, že ekonomika v 90. letech spíše předbíhala právo. Byl tam již předpřipravený nějaký právní rámec?

To jsou výtky vůči Klausovi. Já je úplně nesdílím. Je to hodně zjednodušující. Pokud ano, tak je to hodně vina právníků než ekonomů, protože právníci byli spíše egoističtější a stažení do sebe. Ale to jim nevyčítám, aby se konaly právnické sjezdy, na kterých se mělo domlouvat právo předem, to ne. To by zavánělo totalitou.

Na druhé straně tu byl Václav Klaus. Ekonomická společnost tehdy za Klause bylo vzrušující místo, kde se scházelo tři sta ekonomů a vzrušeně diskutovalo o tom, jak se mají liberalizovat ceny a jaké se mají podnikat další makroekonomické kroky. Byla to velmi zajímavá a odborná témata. Ačkoliv jsem nebyl ekonom, chodil jsem tam mezi ně velmi rád a záviděl jsem jim, že mají něco takového. Zároveň jsem si neuměl představit žádnou takovou právní platformu, která by takto řešila právo. To mně zavánělo říjnovou revolucí.

Ale přece jen, sám jste zmínil negativní jevy té doby.

Bylo potřeba přijmout dramatická a odvážná politická rozhodnutí, jak převést státní ekonomiku do soukromé. Byla přijata dramatická opatření, určití lidé za to statečně přijali velkou zodpovědnost. I když se nepovedlo vše, ekonomiku jsme i přes některé velké maléry převedli do soukromého dynamického stavu a teď již to musí nějak fungovat samo. Ano, udělaly se i určité chyby, ale nevěděli jsme o tom předem. Z dnešního pohledu můžeme sice soudit, mnoho se mohlo dělat jinak, ale určité věci nešlo jinak udělat, nebyly tu zkušenosti, nebyly zdroje ani domácí kapitál. Klaus nechtěl v takové míře sem pustit zahraniční kapitál, tak ho sem pustil Zeman. Za Zemana se privatizovaly všechny banky. Bylo to nutné, protože byly v troskách. Co teď s tím budeme dělat? Budeme to teď znárodňovat či co s tím?

Jste také aktivní v oblasti společenské odpovědnosti firem. Dostali jste několikrát ocenění Právnická firma roku v kategorii Pro bono a společenská odpovědnost. Co je podle vás v této oblasti důležité?

To je široké téma. Není to o vyměňování úsporných žárovek. Je to především duchovní věc, uvědomění si majitelů a managementu firem v kontextu, kde se jejich firma nachází, její odpovědnost, jaké má sociální vazby, co dělají, co poškozují, čemu nepomáhají, co či koho ohrožují. Příkladem mohou být chemické továrny, které jsou potenciálně nebezpečné životnímu prostředí, a proto by se měly více věnovat ochraně životního prostředí a ne třeba podpoře fotbalu.

Firmy se mají věnovat i něčemu smysluplnému, co má nějaký příznivý efekt na jejich obchodní bilanci a hospodářský výsledek, a nedělaly pouze to, co je baví. Mám na mysli třeba to, aby nedělaly věci, co jim nikdo nevěří či nemá žádný smysl, ale to co souvisí s jejich produktem, aby se ještě více „navoněl“, aby byl ještě více zajímavý pro veřejnost, aby to podpořilo ještě více jejich marketing a najít pro to strategii. Pak to má smysl a nejsou to vyhozené peníze. Jinak to společnost nudí a otravuje. CSR je kombinace rafinovanosti, dobrého srdce firem, zdravého selského úsudku, kdy se dělá něco, co je přirozené a dělat se má. Důležité je to i pro zahraniční firmy, které tady nemají své centrály, jsou leckdy i místně mimo a nemají tak zodpovědnost.

I vy sám podporujete kulturu jako takovou, nejen prostřednictvím Bohemia Heritage Fund. Inicioval jste také založení ceny Arnošta Lustiga, která se uděluje každoročně jednomu z českých občanů, který se příkladně zasloužil o udržení a rozvoj celospolečenských hodnot jako odvaha, statečnost, lidskost a spravedlnost.

Bohemia Heritage Fund je hrdým partnerem této ceny. Hlavním hybatelem této ceny je Česko-izraelská smíšená obchodní komora, protože Arnošt Lustig byl členem této komory, stejně jako mnoho jiných významných veřejných či kulturních představitelů. Komora má tu dimenzi, že jsou v ní členové nejen korporáty či obchodní společnosti, ale také významné osobnosti, jejichž výběr musí být předem schválen. Arnošt Lustig patřil mezi prominentní členy, zúčastnil se řady akcí, měli jsme ho moc rádi, byl výjimečnou osobností, o tři hlavy převyšující průměr. Po jeho smrti bylo potřeba něco udělat, aby se na něj nezapomnělo. Aby hodnoty a ctnosti, které pro nás vyjadřoval v našich očích, zůstaly a bylo třeba si je připomínat. Původně jsme neměli v úmyslu z toho udělat národní hrdinskou cenu. V tom byl tento vývoj správný a revoluční. Bylo to také tím, že Arnošt Lustig byl hodně populární, měl mnoho obdivovatelů a přátel. Když jsme založili tuto cenu, hodně lidí to uvítalo, podpořilo a přispělo. Mezi představiteli Čestného výboru byli vždy předsedové vlády, počínaje premiérem Fišerem po současné vlády.

Cena je cenou opravdu za hrdinství, odvahu, statečnost, lidskost a spravedlnost. Jsou oceňováni živí lidé opravdu výjimeční, kteří se o něco zasloužili, něco výrazného učinili, často přitom museli trpět a přinášeli oběti, a mělo to smysl. Jde nejen o satisfakci samotného oceňovaného, což nás těší, ale je to také o svátku hodnot, které se tu tolik znevažují.

Pro mě je udělování ceny každoročně velkou událostí. Patnáct lidí v porotě ve velké úctě a vzájemném respektu hledají toho pravého hrdinu. Udělování ceny se pak odehrává i v reprezentativních prostorách v Rezidenci primátora Prahy.

Čím se jako právník odreagováváte? Raději sportem či uměním?

Musím obojím. Vášnivě lyžuji, cvičím a plavu. A určitě kulturou. Hodně čtu, chodím na výstavy a do divadla. Teď odlítám do Paříže na La Traviatu a pak do Říma, kde je velká výstava o Gianu Lorenzu Berninim (což byl významný italský barokní architekt, sochař a malíř přelomu 16. a 17.stol.-pozn.autora). Moc se tam těším.

Děkuji za rozhovor.