Rozhovor s Bořivojem Kačenou, předsedou představenstva Společnosti pro rozvoj silniční dopravy v České republice a členem dozorčí rady Komerční banky

Nastoupil do podniku Stavby silnic a železnic na umístěnku a zůstal tam až do důchodu. A dopravě se věnuje dodnes. V roce 2002 dostal od prezidenta Francie Rytířský řád za národní zásluhy. Říká, že získání rytířského řádu ho k ničemu neopravňuje, spíše naopak zavazuje.

Nastupoval jste v roce 1966 do společnosti Stavby silnic a železnic. Začal jste vlastně úplně, jak se říká, od píky. Jak byste charakterizoval postupný vývoj společnosti?

Do podniku SSŽ jsem nastoupil na umístěnku. Prošel jsem skutečně „od píky“ – jako asistent stavbyvedoucího „jsem šlapal bláto“, poté jsem byl vedoucím laboratoře na stavbě dálnice D1, následně hlavním inženýrem závodu 4 a  od r. 1978 jsem byl ředitelem odštěpného závodu ZÁKOS /Základní komunikační systém/ v Praze. Poté jsem 5 let jako ředitel investora odpovídal za výstavbu pražského metra. Následně jsem se v r. 1988 vrátil do SSŽ jako ředitel podniku.

Firma od roku 1952 působila na českém trhu a byla lídrem dopravního stavitelství. Dálnice D1, D5, D8, mosty Nuselský, Barrandovský, Žďákovský, železniční a tramvajové tratě, velké zemní práce – to byla hlavní náplň činnosti pracovních kolektivů, a tím se vytvářela tradice a kontinuita, takže přechod do tržního hospodářství byl jen pokračováním profesionálně odváděné práce. To se také ukázalo při získání celé řady zakázek v 90. letech na náročném německém trhu, následně pak už pod francouzskou majoritou vstup na Slovensko, do Polska a Litvy. Takže profesionalita všech pracovníků firmy pod heslem: největším bohatstvím firmy jsou naši zaměstnanci, umožnila relativně snadný přerod firmy do dnešní podoby.

Jak vidíte současný problém s infrastrukturou v ČR? Dlouhou dobu se mluví o dálniční síti a vysokorychlostní železnici. Jak se na problém díváte vy ze svých zkušeností?

Naše vlády a poslanci za poslední roky tak zkomplikovali legislativu, že jsme podle ministryně MMR na 127. místě ve světě co se týká délky povolovacího řízení staveb. Pár kilometrů dálnice se připravuje více než 13 let – mluví do toho řada „rádoby odborníků“ a ochránců čehokoliv a naše zákony jim to umožňují, čeští stavbaři pak takový úsek postaví za dva roky, ale všichni se diví, včetně politiků, proč od záměru jde trasa dálnice až za 15 let do provozu! Legislativu je třeba změnit a zjednodušit.

Byl jste u zrodu privatizačního projektu a také spojení SSŽ s francouzskou firmou. Proč právě s ní? Co vás přesvědčilo o tomto spojení?

Při zpracování privatizačního projektu pro nás jako poradce pracovala renomovaná rakouská banka. My jsme vyšli z naší strategie a oni oslovili přes 50 velkých evropských stavebních koncernů, zda mají zájem vstoupit kapitálově do SSŽ. Do finále se nakonec dostaly dvě nadnárodní firmy: jedna rakouská a jedna francouzská. Názory nás jako vedení firmy i rakouského poradce se shodly: vybrán a vládě ČR byl předložen projekt francouzské firmy Entreprise Jean Lefebvre. Model byl následující. Firma byla privatizována kupónovou metodou přes Fond národního majetku. EJL si koupila 15 procent akcií od FNM a podle usnesení vlády měla povinnost navýšit základní kapitál vkladem do SSŽ, čímž Francouzi získali více než 51 procent, tedy majoritu. SSŽ současně získaly finanční prostředky  na obnovu strojů a zařízení. Další povinné zvýšení základního kapitálu po dvou letech znamenalo radikální pokrok ve zvýšení technologické úrovně SSŽ. Francouzský partner už tehdy patřil mezi největší evropské lídry silniční výstavby. Naopak, projekt rakouského koncernu byl pro privatizaci nevýhodný, jak pro českou vládu, tak i pro SSŽ.

V letech 1992-1996 jste byl členem dozorčí rady Spořitelní investiční společnosti České spořitelny (SIS,a.s.), v období 1993-2006 jste byl delegován za Suez Lyonnaise des Eaux do dozorčí rady Brněnských vodáren a kanalizací (BVK,a.s.). V současné době jste v dozorčí radě Komerční banky a.s. Jakými znalostmi a zkušenostmi vás tato spolupráce obohatila?

Byla a je to stále zajímavá mise. Uplatňovat můžete svoje znalosti a zkušenosti manažerské i ekonomické v jiném oboru a prostředí, nové zkušenosti naopak získávat. V těchto akciovkách působíte jako nezávislý člen dozorčí rady a tak se očekává, že budete svoje názory a podněty prezentovat zcela otevřeně, bez ohledu na to, jak je složeno představenstvo, jehož činnost dozorčí rada kontroluje. Za tu dobu šestadvaceti let jsem tak měl možnost poznat celou řadu významných manažerů, nejen tedy z oboru stavebnictví.

V červenci 2002 jste z rukou francouzského velvyslance v ČR obdržel titul rytíře Řádu za národní zásluhy, který vám udělil prezident Francouzské republiky za rozvoj Česko-francouzských vztahů v oblasti obchodní, kulturní a podnikatelské. Co pro vás takové uznání znamená? Co si máme pod udělením řádu představit? K čemu vás řád opravňuje?

Udělení rytířského řádu od francouzského prezidenta bylo pro mne obrovskou radostí, i pro rodinu a spolupracovníky v SSŽ. Bylo to ocenění té každodenní dlouholeté práce, kdy si ani neuvědomujete, jak firma propaguje v českém teritoriu francouzskou nejen manažerskou kulturu, ale i zvyky, technologie a naopak totéž z české strany se exportuje do francouzského koncernu a jeho zaměstnanců. Získání řádu vyznamenaného k ničemu neopravňuje, spíše naopak: zavazuje! Jednat s každým čestně a poctivě, tedy rytířsky!

Byl jste také členem Nadace 17. listopadu. Co je cílem této nadace? A proč vlastně vznikla?

Už více než před dvanácti lety jsem ukončil členství v orgánech Nadace 17. listopadu při stavební fakultě ČVUT, nevím tedy, jak nyní funguje. Začátkem 90. let jsme jí založili pod patronací Svazu podnikatelů ve stavebnictví ČR – SPS a několik velkých stavebních firem složilo jistinu do vybrané banky a z úroků pak byla rozdělována prospěchová stipendia podle definovaných kritérií sociálně slabším studentům FS ČVUT.

Dokončení rozhovoru najdete v pondělí 14.5.