Dokončení rozhovoru s Martinem Kupkou, hlavním ekonomem ČSOB.

V současné době se hodně mluví o zvýšení důchodů. Samotný schodek důchodového systému klesá. Přesto pro udržitelnost systému by byla důležitá důchodová reforma. Proč se již neuskutečnila a jaké by měla mít podle vás parametry?

Zásadní důchodová reforma se dosud neuskutečnila, a platí to nejen v ČR, zejména proto, že by byla politicky velmi nepopulární. V situaci, kdy má snižující se počet obyvatel v práceschopném věku za úkol financovat rostoucí počet seniorů, kteří se navíc dožívají v průměru stále vyššího věku, může stát sáhnout k několika reformním opatřením, která však – mají-li být účinná – musí jeden společný jmenovatel: přimět vydělávající občany, aby ze svého běžného příjmu odkládali na důchodové potřeby citelně větší část prostředků než dosud.

Aniž bych chtěl fušovat do řemesla tvůrcům budoucího modelu sociálního zabezpečení, dokázal bych si představit takové rámcové uspořádání, kdy stát bude garantovat seniorům jednotný rovný důchod financovaný ze solidárního průběžného systému, a vše, co půjde nad jeho úroveň, budou senioři čerpat z prostředků naspořených během výdělečného období jejich života. Reálný model by z tohoto rámcového uspořádání vycházel, přirozeně by však byl strukturovanější a lépe reflektoval specifické životní situace.

Takže, měli bychom si více šetřit?

V době ekonomického růstu by se podle ekonomických principů mělo šetřit a shromažďovat finance pro dobu stagnace a krize. V době krize naopak investovat. Klasickým příkladem může být Karel IV. a jeho Hladová zeď.

Drží se dnes ekonomové těchto pravidel?

Aniž bych měl k dispozici nějaký reprezentativní průzkum, domnívám se, že většina ekonomů uvedené pravidlo stále ještě vyznává. Potíž je v tom, že se ho drží jen menšina politiků. V rámci objektivity je ovšem třeba uznat, že Karel IV. nemusel co čtyři roky usilovat o znovuzvolení ve volbách.

Zvýšením platů bez zvýšené produktivity práce je především zvyšování mandatorních výdajů státu a větší zatížení nákladů pro firmy. Je to správný postup?

V podnikatelském sektoru zvýšení mezd bez odpovídajícího nárůstu produktivity práce vede ke snížení zisku podnikatele, podobně jako například při zdražení elektřiny či telekomunikačních poplatků. Žádný optimální poměr jednotkového zisku k jednotkové mzdě neumíme definovat, rozdělení výnosů z prodejů mezi práci a kapitál bude vždy záviset na dohodě obou partnerů. Přirozeně platí, že tam, kde jsou podnikatelé i zaměstnanci schopni a ochotni pracovat s delším časovým horizontem, bude mít firma větší šanci na dlouhodobou prosperitu než v případech, kde se snaží vyjednávací partneři jeden druhého oholit až na kost.

V případě státu a jím poskytovaných služeb je vztah zaměstnavatele a zaměstnanců o to komplikovanější, že fyzické osoby reprezentující zaměstnavatele zpravidla nemají vitální zájem na kvalitě zaměstnanci vytvářeného produktu a produktivita práce zaměstnanců ve státních službách se měří obtížněji než podnikatelském sektoru.

Říká se, že pojištění je především pojištění naší nedokonalosti a možných budoucích problémů. Jak vidíte pojištění vy?

Myslím si, že pojištění ve své čisté formě, tzn. sdružení většího počtu subjektů přispívajících do fondu, z něhož se financuje náhrada škod těm účastníkům, které postihla náhodná škodná událost, je velmi rozumná věc hodná doporučení.

Mluvilo se v minulosti také o tom, že český bankovní systém je velmi zdravý a že velmi pomohl v době krize svým zahraničním mateřským bankám. Jaký je váš názor na privatizaci bank v minulosti? Jak se vůbec díváte na příliv zahraničního kapitálu?

Na prvním místě bych tu rád připomenul, že transformace ekonomiky z centrálně-plánované na tržní, k níž docházelo v 90. letech v zemích bývalého sovětského bloku, byla bezprecedentním experimentem. Podobu ani sekvenci reformních kroků nebylo možné realizovat podle nějakého osvědčeného, atestovaného návodu. Stejně tak platí, že úvahy typu, co by se stalo, kdyby ta která vláda postupovala odlišně, nemají valného smyslu, neboť nerealizované alternativy nějakého rozhodnutí v minulosti nelze racionálně vyhodnocovat. Můžeme se třeba domnívat, že by bylo bývalo dobré, začít s privatizací českých bank o několik let dříve, dokážeme však specifikovat dopady, jaké by toto rozhodnutí mělo na podnikovou sféru, včetně vývoje (ne)zaměstnanosti? Můžeme mít dnes pocit, že by ten či onen podnik bývalo bylo lepší privatizovat později, za vyšší cenu nebo výhradně do českých rukou – můžeme si však být jistí, že takové řešení bylo v dané době reálnou alternativou, s níž by byl dnešní osud podniku prokazatelně lepší?

Česká republika je velmi úzce spjatá s EU. Jak vidíte Brexit a příliv čínských investic do Evropy a ČR?

Brexit mi radost neudělal a nemyslím si, že by to byl krok, na němž Británie v dlouhodobé perspektivě vydělá. A chápat brexit jako vzor k následování pro Českou republiku, to už bych považoval za úplně pomýlené. Česká republika není totéž co Velká Británie, stejně jako není druhým Švýcarskem…

Jste členem představenstva České společnosti ekonomické a předsedou dozorčí rady Nadace pro současné umění. Co vás nejvíce potěší v oblasti kultury? A jak vidíte současné umění?

Časy se rychle mění, rychleji než zápisy v rejstřících. (smích) Dnes už jedno ani druhé uvedené angažmá neplatí. Nicméně vztah k umění, ať už slovesnému nebo výtvarnému mám stále kladný, zejména pak k takovému, které dokáže divákovi neotřelým a přitom pozitivním způsobem zprostředkovat přístup k hlubším vrstvám lidské existence. Nezanedbatelná část současné umělecké produkce vyšším nárokům na kvalitu nevyhovuje, už proto, že a jejím prvotním účelem je rychle zaujmout, prodat a vydělat – na druhé straně však, bylo tomu někdy v minulosti, odhlédneme-li od efektu přítomnosti bohatých mecenášů, zásadně jinak?

Děkuji za rozhovor.

Nemůžeme s čistým svědomím říci, že máme doma pořádek (I)