Rozhovor s Martinem Kupkou, hlavním ekonomem ČSOB.

Počátky státem organizovaného sociálního zabezpečení sahají do osmdesátých let 19. století, kdy německý kancléř Otto von Bismarck zavedl nový systém sociálního pojištění pro případ nemoci, pracovního úrazu, invalidity a stáří, do kterého byly zahrnuty nejširší vrstvy obyvatelstva. Podle názoru hlavního ekonoma ČSOB by měl být státní rozpočet při tak silném růstu ekonomiky, jehož jsme v poslední době v ČR svědky, přebytkový.

Vystudoval jste matematickou ekonomii na VŠE a postgraduální studia absolvoval na Akademii věd v Praze a v IUHEI v Ženevě. Co si představit pod pojmem matematická ekonomie?

Matematická ekonomie využívá k řešení ekonomických problémů matematické metody. Matematika se do ekonomie, zejména do té její části, které říkáme makroekonomie, prosazovala postupně, nepochybně i pod vlivem úspěchů „exaktních“ věd v 19. století a chápání výrobního systému jako mechanismu, který je možno přesně analyzovat a řídit. Zpětně viděno se zdá, že očekávání vkládaná do využití matematického instrumentária se podařilo naplnit výrazně lépe v rovině podnikového hospodaření než v oblasti řízení národního hospodářství.

Po roce 1989 jste se spolupodílel na obnově výuky makroekonomie na Univerzitě Karlově, poté jste pracoval jako poradce českého ministra hospodářství. Jaká je podle vás dnešní makroekonomická situace v České republice?

Současná makroekonomická situace v ČR je dobrá. Roste výroba i spotřeba, nezaměstnanost je rekordně nízká, zahraniční obchod přebytkový, meziroční růst spotřebitelských cen přiměřený. Mzdy – nominální i reálné – rostou, kurz koruny je stabilní s perspektivou dalšího pomalého posilování. Nesmíme ovšem zapomínat na tři skutečnosti. Za prvé, česká ekonomika se v loňském roce nacházela na vrcholu hospodářského cyklu a v následujících čtvrtletích logicky dojde k určitému zpomalení, nikoliv nutně propadu, růstu HDP. Za druhé, česká ekonomika je velmi silně integrována do mezinárodních ekonomických struktur, z čehož plyne její vysoká citlivost na případné zahraniční hospodářsko-politické šoky. A za třetí, již řadu let před sebou naše společnost valí strategické problémy, jejichž řešení je politicky nepopulární, bez něho si však nemůžeme s čistým svědomím říci, že máme doma pořádek: konkrétně mám na mysli třeba problematiku kvalitního vzdělávání nebo financování potřeb stárnoucí populace.

V současné době se pohybujeme v pozitivních číslech. Jaké parametry by za současného stavu měl mít státní rozpočet?

Podle mého názoru by měl být státní rozpočet při tak silném růstu ekonomiky, jehož jsme v poslední době v ČR svědky, přebytkový. Pokud by byla část potenciálního přebytku využita na dlouhodobě promyšlené naléhavé investiční záměry, eventuálně použita pro jednorázové odstranění historicky vzniklých finančních křivd, chápal bych to. Na druhé straně utrácení potenciálních přebytků formou plošného navyšování neproduktivní spotřeby bych považoval za velmi nezodpovědné.

Současná demografická křivka je velmi alarmující. Může v této chvíli pomoci využití pracovníků ze zahraničí nebo migrantů?

Využití pracovníků ze zahraničí nebo migrantů může nesení břemene stárnoucí populace ulehčit, nemůže nás ho však zbavit. Nedokážu si představit, jak by bylo možné do ČR dopravit a zde pak hladce integrovat cizince v takovém počtu a struktuře, že by eliminovali negativní dopady procesu stárnutí české populace.

Kdo vlastně založil současný sociální systém? Platí základní principy tohoto systému i dnes?

Počátky státem organizovaného sociálního zabezpečení sahají do 80. let 19. století, kdy německý kancléř Otto von Bismarck zavedl nový systém sociálního pojištění pro případ nemoci, pracovního úrazu, invalidity a stáří, do kterého byly zahrnuty nejširší vrstvy obyvatelstva. V dalších desetiletích byl Bismarckův systém napříč Evropou přejímán, modifikován a dále vyvíjen, až dospěl do své současné podoby, která už se svým pravzorem nemá mnoho společného. Věk opravňující k odchodu do důchodu byl v Bismarckově době stanoven na 70 let, při tehdejší průměrné délce života cca 55 let. Kdyby měly mít dnešní penze podobné parametry, důchodový věk by se pohyboval kolem 85 let. Bismarckův systém navíc nebyl – tak jako je tomu dnes – průběžný, ale fondový. Příspěvky nebyly obratem vypláceny důchodcům, ale byly shromažďovány ve státním fondu. Na čistě průběžný byl německý důchodový systém změněn až roku 1957. Hovoříme-li dnes o sociálním pojištění a nikoliv o sociální dani, je nepřesné, neboť toto označení náleží daleko více původnímu bismarckovskému než aktuálnímu modelu státního systému sociálního zabezpečení.

O důchodové reformě a proč se dařilo Karlovi IV. prosazovat reformy se dočtete zítra.