Přestaňme místo potravin pěstovat plodiny na spálení, redukujme velkoprůmyslové zemědělství, v rámci pozemkových úprav ať jsou zřizovány krajinné prvky, stát musí pomáhat majitelům půdy s ochranou proti nájemců.

Dnešní podoba českého velkoprůmyslového zemědělství poškozuje životní prostředí (používáním herbicidů, fungicidů, zoocidů, pesticidů), půdu (zhoršováním větrné a vodní eroze, snižováním podílu humusu v půdě), krajinu (neslučitelností s remízky, vlnolamy, mezemi), zhoršuje dopady sucha a při deštích ztěžuje obnovu vodních zásob (utužování má za následek zhoršení nasákavosti). Jenom glyfosátu se použije ročně cca 750 tun v podstatě pro zbytečný krok „usmrcení“ rostlin nastojato, aby pěkně uschly. A jak se zdá, místo jeho velkouživatelů budou, omezováni malospotřebitelé, kteří potřebují zlikvidovat trávu ve spárách dlažby na 10 metrů čtverečních.

Je znakem šílenství doby, že zemědělství, největšího znečišťovatele a ničitele krajiny zároveň masivně dotujeme. Průběh tohoto léta a vývoj počasí několika posledních let snad bude podnětem ke změně našeho chování.

Ekonomický (ne)význam zemědělství

Abychom vůbec věděli, o čem se bavíme. O zemědělství se mluví a píše, jako by na něm stálo hospodářství celého Česka. Přitom v roce 2016 zde pracovalo 100 tisíc lidí, tedy 1,9 procenta všech zaměstnanců a vytvářelo 1,78 procenta hrubého domácího produktu. Celkové podpory agrárního sektoru dosáhly 55,3 miliardy korun, z toho dotace činily 42,9 miliardy korun. (Zelená zpráva 2016 Mze ČR).

Vláda nedávno schválila (15.8.2018) aktuální Zprávu o stavu zemědělství za rok 2017, kde stojí za povšimnutí následující pasáž….. Celkové podpory, které šly přímo zemědělcům, se meziročně zvýšily o 5,7 procenta na 45,5 miliardy korun v roce 2017. V přepočtu to představuje téměř 13 tisíc korun na jeden hektar zemědělské půdy. Takže dotace rostou ještě rychleji než HDP celého hospodářství. Vše, co se odehrává v zemědělství, je prostřednictvím přerozdělování zaplaceno daňovými poplatníky (mzdy, zisk, prostě všechno). A kdo platí, poroučí.

Zemědělství v žádném případě nerozhoduje o prosperitě, chudobě a technologické vyspělosti Česka i když podle PR spojeném s tímto oborem se zdá, že naše hospodářství s ním stojí a padá. Udržování zemědělské výroby je jako udržování výroby bičů, loukotí a koňských postrojů jenom proto, že se přece tady vždycky vyráběly.

Úvaha ministra zemědělství Miroslava Tomana: „….. ať se dovážejí věci, které se tady nevyrábějí“, a všem jemu podobných „kozlů v zahradnictví“, jsou absolutní nesmysl. Co kdyby si v Německu a dalších zemích dovážející škodovky řekli: „U nás se vyrábí automobily, tak proč bychom je dovážely z Česka?“. Kvůli dovozu pár prasečích půlek by se měl zlikvidovat základ zdejšího průmyslu? Sorry jako.

Takže, jestli se velkoprůmyslová část zemědělství zmenší na polovinu a zaměstnanci, vesměs řidiči strojů, přejdou na jinou práci, třeba řidičů autobusů, nákladních automobilů a kamionů, nepůjde o společenský problém.

V internetových diskusích je od těch, kterým chybí znalosti zemědělství, stále zmiňován pokles výroby cukru. Tak pro jistotu to uvedu hned. V Zelené zprávě se také dozvíme, že v Česku se dnes vyrábí stejně cukru (550 tisíc tun při domácí spotřebě 350 tisíc tun) jako za komunistů, i když z 53 neefektivních cukrovarů zůstalo dnešních sedm. Ono je ale pochybné, zda na tomto objemu produkce cukru je vůbec něco k chlubení, protože tuto jednoduchou výrobu zvládá každá rozvojová země.

Spalování potravin

V Česku se na statisících hektarech půdy produkují nikoliv potraviny, ale plodiny na „spálení“ v motorech automobilů a bioplynových stanicích. Do kotlů lokomotiv se sice nepřikládá obilí, jako za Velké krize v 30. letech minulého století, ale jde o stejný etický problém. Opět „topíme“ chlebem. Moje babička i maminka před rozkrojením křižovali bochník, ale dnes si darů přírody (či Boha) nevážíme.

Ukončení těžby „paliva“ z polí by dovolilo opustit svažité či jinak rizikové pozemky ohrožené erozí a dát jim neprodukorunní rostlinné pokrytí, zatravnit břehy řek a potoků, vracet do krajiny nivy a mokřady.

Vymrskávání cizích polí

Zemědělci hospodaří z 80 procent na pronajaté půdě a existuje velice pravdivé přísloví: „Prodej někomu skálu, za 10 let tam bude zahrada. Pronajmi někomu zahradu, za 10 let tam bude skála“. Každý ze 3,2 miliónu vlastníků polí by si měl uvědomit, že voda a vítr eroduje právě jeho půdu, která tím ztrácí na hodnotě. Když v televizi vidíte, že bahno z polí zaplavilo vesnici, přemýšlejte, zda to není ornice právě z vašeho pole po babičce. To stejné platí v okamžiku, kdy váš automobil je pokrytý hnědým prachem. Může to být vaše pole mizející v povětří. Nehledě, že všichni potom vdechujeme chemii používanou na vymrskání co největších výnosů.

Manažeři agroprůmyslových podniků nemají motivaci zacházet s cizími pozemky ohleduplně. Proto je třeba změnit pravidla pronájmu orné půdy, aby se po určitém čase, hlavně při zahájení i skončení nájmu, prováděla kontrola počtu žížal, obsahu humusu a utužení. Vždyť dnes nejde na poli zasadit strom jinak než pomocí krumpáče. Stejně tak státní správa musí za pronajímatele a pod veřejnou kontrolou (dálkový přístup k fotografiím krajiny s identifikací plodin) dohlížet na správné osevní postupy, a to i podle typu a svažitosti pozemků. V době kosmického a leteckého snímkování se nejedná o problém. Jen chtít.

Možnosti státu a obcí v modelaci krajiny

Česká krajina postrádá remízky, větrolamy a meze. Vlastníci půdy, hlavně obce však mají nástroje jak zemědělcům rozčlenit širé lány. Stačí rušit pronájmy historických cest i dalších vhodných parcel, které by převzala do péče státní agentura a zahrnout do pozemkových úprav zřizování zmíněných krajinných prvků. (Mimochodem 30. srpna 2018 vydalo Mze zprávu uveřejněnou v Hospodářských novinách, že pozemkové úpravy budou prováděny s ohledem na protierozní funkci a budou zadržovat vodu v krajině. Snad se jednalo o reakci na tento novinový článek). Ono to ale není tak jednoduché, jako když ministr zemědělství něco plácne do médií. Krajinný prvek musí být nejlépe osvobozen od daně z nemovitostí, jinak by se z neprodukční meze platilo stejně jako z orné půdy. Nesmí se na něj vztahovat povinnost „údržby“, tzn. odstranění volně rostoucí rostliny, keře a stromy. Dále se stát musí vyrovnat s náhradou za ztrátu výnosu, kdy krajinný prvek bude zabírat ornou půdu a majiteli pozemku ležícího takto ladem, by nic nebylo placeno. Úhradu by měla provádět státní agentura v průměrné výši úplaty v daném katastrálním území.

V reakci na sucho bychom měli zakládat nové rybníky a čistit ty staré. Přestaňme proto vyvolávat problémy s ukládáním rybničního bahna. Nejedná se o nebezpečný odpad. Jinak nezbývá než „blato“ přehrnovat buldozerem z jednoho konce rybníka na druhý. Tak jak se to za peníze Unie a bez kontroly dělalo dosud.

Skončeme s tmářstvím ohledně GMO

Musíme konečně vzít také na milost tzv. geneticky modifikované rostliny, které nabízí odolnost proti suchu, škůdcům i nižší poškozování půdy. Jejich dosavadní odmítání se podobá odporu proti očkování s pseudovědeckými argumenty, že způsobuje autismus.

Město a naše zahrádky

V létě všichni chtějí parkovat ve stínu stromů. Přitom se k nim chováme jako k mrtvé věci. Komu přijde na mysl, že mají také žízeň, zadlážděné až ke kmenům se dusí a kořeny, kterými v podzemí mezi betonem a kabely hledají poslední zbytky vody, jim zraňují projíždějící auta. Nekřičí, a tak nevnímáme, jak tiše umírají. Zůstávají po nich jenom smutné čtverce hlíny obklopené asfaltem. Važme si stromů, pomáhejme jim, chraňme je.

Považujeme za samozřejmé, že když otočíme kohoutkem poteče voda. I v nejdražších lokalitách Česka stojí jeden litr okolo 9 haléřů (90 korun za 1000 litrů, tj. jeden metr kubický), a to včetně vyčištění po použití. Spotřeba v domácnostech dosáhla v roce 2017 celkem 88,7 litru na osobu a meziročně stoupla o 0,4 litru.

Vodu můžeme přímo z hadice buď pít, nebo ji nechat bez hlubšího smyslu vytékat na zem. Jenom pro srovnání, stejně kvalitní balená voda stojí 4 až 5 korun litr. Jde o stejný etický problém jako zmíněné spalování obilí. Zalévání trávníků pitnou vodou se musí stát společensky nepřijatelné jako vypouštění motorového oleje do řeky.

Jestliže nezměníme náš přístup k zemědělství a necháme velkoprůmyslové podnikatele dále „řádit“ v krajině, vše může skončit nepoužitelností povrchových zdrojů pitné vody. Potom již nepoteče z kohoutku pitná voda a budeme vláčet PET láhve s balenou vodou.

Klidně, ať se cena vody při spotřebě nad průměrných 35.000 litrů na osobu a rok, což nejde překročit jinak než pěstěním zahrady a napouštěním bazénů, zvýší na několikanásobek běžné sazby.

Konflikt zájmů

Redukce velkoprůmyslového zemědělství a podpora malých farem je v přímém rozporu se zájmy Andreje Babiše. Výkřiky ministerstva životního prostředí o boji se suchem jsou velice pokrytecké, protože jakékoliv opatření musí být činěna na úkor zemědělství. Stejně tak již dávno měla být vypracovaná strategie regulace zemědělství v zájmu ochrany krajiny a životního prostředí.

Tzv. potravinová bezpečnost

Někteří lidé stále dokola opakuji blud o „potravinové bezpečnosti“. Zde stojí za povšimnutí, že hnutí ANO ve svém volebním programu požadovalo úplnou soběstačnost u co nejširšího spektra potravin. Z programu ANO pro parlamentní volby 2017, kapitola č. 18 uvádím jenom hlavní myšlenku: „Nesoběstačnost ve výrobě základních potravin vytváří velmi významné bezpečnostní riziko a především pro budoucnost příštích generací.“.

S trochou nadsázky, jde o obdobu severokorejského doktríny čučche (totální nezávislosti). V době volného pohybu zboží nejen v Unii, ale i globalizovaném světě působí argumentace bezpečnostními riziky jako nápad šílených generálů, kteří se v blázinci připravují na válku. Naštěstí pouze v jejich hlavě. Krátce a jednoduše. Jako potravinářský velkopodnikatel vstoupím do politiky a následně prosazuji, aby se do země nic nedováželo, resp. aby byla “soběstačná”. Jestliže toto není konfliktem (nebo spíše souladem) zájmů, tak již nic.

Je to stejné, jako kdyby Česko usilovalo o „vojenskou soběstačnost“, tedy jako kdybychom se chtěli bránit sami, bez NATO. Kromě toho, v moderní historii došlo pouze jedinkrát k embargu na vývoz potravin, a to vůči SSSR (Sovětskému svazu) potom, co obsadil Afganistan. Spojené státy však byly v exportu pšenice nahrazeny rozvojovými státy typu Brazílie.

Politici chtějí bojovat se suchem, jak jinak než našimi penězi, ale sami je zhoršují protěžováním velkoprůmyslového zemědělství. Zaměřují se na nepodstatné věci nebo spřádají fantasmagorické plány typu výstavby nových přehrad, omezení emisí CO2…., (Řekněme ekologistům konečně dost)rozšiřováním závlah…. Přitom stačí málo.

Vilém Barák, publicista