Dokončení rozhovoru s EVOU LE PEUTREC, českou architektkou, hlavní architektkou téměř třicítky mrakodrapů i měst v Asii.

Dnes se hodně hovoří o architektonickém rozvoji Prahy. Co podle vás Praze chybí?

V Praze už od roku 2002 nežiji, takže problémy vnímám z velké dálky. Netroufala bych si radit, ale vnímám, že toho chybí docela dost. Hlavně územní plán, který udá celkovou strategii pro rozvoj města. Dále opravené mosty, okruh, byty, koncertní hala, národní knihovna, stanice rychlovlaku, dětské parky. To jsou ta velká témata, o kterých se mluví.
Pak je tu naprosto neautentické centrum, skanzen s ruskými suvenýry, kde skoro Pražané nežijí. Polepené vizuálně agresivní reklamou. Myslím, že si Praha zaslouží něco důstojnějšího.

Ale co mě skutečně pálí, je neudržovaný veřejný prostor. Když přiletíte a autobus vás z letiště doveze na autobusové nádraží Zličín, zamrazí vás. A to je image, který vysíláme do světa. O Černém Mostu ani nemluvě. Pak je tu ale velká spousta věcí, které nám svět může závidět. Hustá MHD, architektura, dostatek zeleně, atd. Praha má obrovský potenciál, čtrnáct set hektarů brownfieldů.

Jako mladá holka jste odešla brzy do ciziny. Jak těžké to pro vás bylo uchytit se v zahraničí?

V roce 2002 jsem odešla do San Francisca, kde jsem si našla ještě při škole stáž. Bylo to velmi složité, neboť projekt Erasmus na naší škole neexistoval. Musela jsem si sama zajistit práci a vízum. Měla jsem pouhých 800 dolarů. Peníze rychle docházely.
Vím o sobě, že podávám nejlepší výsledky, pokud nemám plán B a záchrannou síť pod sebou. Po obvolání 150 architektonických firem mě pozvali na pohovor a přijali v jednom architektonickém studiu. Bylo to během ekonomické krize, která po „crash” v roce 2001 postihla celou Californii. Nakonec jsem měla štěstí, protože moje šéfová byla profesorkou na jedné z nejlepších architektonických škol světa – UC Berkeley. Hodně jsem se od ní naučila. Po měsíci a půl propustila Senior Architekta a já ho nahradila, a tím se dostala k designování. Což mě samozřejmě dále pomohlo získat práci v Číně.

Co pro vás bylo v životě nejtěžší?

V životě pro mne bylo nejtěžší překonávat předsudky lidí kolem. A že jich nebylo málo. Architektura je velmi macho disciplína. Ve vedení firem sedí pětadevadesát mužů. Musíte jim neustále dokazovat, že jste nejen stejně dobří, ale i mnohem lepší, což většina jen těžko snáší.

Pokud jste mladá a ještě ke všemu z malé země, rozhodně vám to startovací pozici neusnadní. Když jsem používala rodné příjmení s koncovkou -ová, všichni mne považovali za Rusku. I když mluvíte francouzsky sebelépe, rodilí Francouzi jsou často vůči vám skeptičtí. Vaše výsledky musí být mnohem lepší než vašeho okolí, abyste je přesvědčili o opaku. Navíc nejsem Novo-Kaledoňan, takže dostat se na tamní chráněný trh bylo také velmi složité.

Naštěstí moji klienti pochopili, že je dobré, překonávat předsudky, protože jen tak se dobereme k nevídaným výsledkům. Takže dnes nikoho ani nenapadne přemýšlet o tom, že mám dvě malé děti… Pro ně jsem profesionál a můj osobní život nemá vliv na moji práci.

Myslíte, že některé z vašich dětí bude pokračovat ve vaší práci? Nebo to necháte v budoucnosti hlavně na nich?

Doufám, že děti nepůjdou v mých stopách (smích). Architektura je opravdu velmi specifická disciplína. Nelehká, i když velmi zajímavá. Nechám jim volnou volbu. Jen bych si přála, aby ať už budou dělat cokoli, to dělali na plno.

Kdysi jste řekla, že „Důležité je žít a splnit si svůj sen“. Jaký je váš sen v současnosti?

Moje osobní krédo je: Nesněte o životě, ale žijte svůj sen. Většinu svých snů jsem si dávno splnila. Jednou by se mohla ještě povést Pritzkerova cena (Nobelovka za architekturu-pozn.red.), ale na to mám dalších 40 let čas. V poslední době však vnímám, že jsou nejdůležitější vztahy. Ať už v rodině, mezi přáteli či v profesním životě… Takže v mezičase se budu mimo práci snažit více věnovat právě jim.

Děkuji za rozhovor.