Rozhovor s TOMÁŠEM ÚLEHLOU, soukromým ekologickým poradcem nejvyšších šéfů významných českých i zahraničních firem.

Bývalý sportovec, dnes hudebník, podnikatel a politik. Má zkušenosti ze všech stupňů politiky a zažil mnoho bouřlivých okamžiků. Dnes se věnuje podnikání.

Co Vás přivedlo k politice a do politiky? A co k podnikání?

V roce 1989 se to všechno kolem naší rodiny tak rychle, až téměř magicky, semlelo, že jsem se zcela neplánovaně ocitnul v podvečer 17. listopadu 1989 v Praze na Národní třídě v davu, který si chvílemi nevěděl rady nejen sám se sebou, ale dokonce se ani nedokázal (tak jako by tomu zřejmě bylo kdykoliv před tím) rozptýlit do postranních uliček, a vzít na vědomí stále sílící hrozbu policejního či vojenského zásahu komunistických represních složek… Prostě najednou u nás pominul podvědomý strach, a přednost dostala vzpoura proti totalitním praktikám, potlačujícím čtyři desítky let lidskou důstojnost tehdy ještě československého národa. Můj dědeček Eduard Müller, který mne po většinu dětství i dospívání vychovával, byl lékař, zakladatel neurologického oddělení ve zlínské Baťově nemocnici, a těžké období po znárodnění v únoru 1948 přežíval díky jeho ohromné vnitřní síle, kterou získával četbou a studiem děl antických filosofů, poslechem rakouských zpráv tehdy dostupné rozhlasové stanice Österreich, a diskusemi s kněžími, staršími kolegy z nemocnice nebo při vzájemných rodinných návštěvách bývalých živnostníků u kafíčka, v jeho případě i s nezbytnou cigaretkou. Od dětství jsem si tedy mohl přirozenou formou dopřát nevídaný luxus a tříbit si názory na potěmkinovsky pojímanou svobodu v pojetí socialistické školní výchovy, na opravdové demokratické principy sebeurčení každého jedince, které dokonale definovali jednak velikáni antické filosofie, ale které mi byly denně na dosah díky domácímu poslechu zahraničních zpráv nebo četbě časopisů, jenž se k nám čas od času dostaly ze Západu od příbuzných v Německu, Kanadě, USA, Rakousku či Brazílie. Celá rodina v roce 1989 cinkala klíčky na zlínském náměstí, a se slzami v očích se vracela domů z veřejných polistopadových akcí. Vše bylo ještě umocněno osobní návštěvou Tomáše Bati ve Zlíně a osobním setkáváním s disidenty i členy Charty 77. A moje podnikání? To bylo o několik let později přirozeným vyústěním nadšení z nastolení demokratických změn a touhy dokázat si, že se jednou budu umět postarat o sebe sám tak, jak o tom hovořili a psali bratři Baťové.

Váš záběr je velmi široký: hudebník, politik, podnikatel, restauratér, Nadační fond Kopretina, podporující děti s vrozenými kombinovanými vadami. Spojuje tyto aktivity kromě vás ještě něco jiného?

Váš téměř dokonalý výčet mých aktivit by sice bylo možné dokonce ještě i rozšířit, například o sdělení, že jsem bývalý sportovec, byť dnes již pouhý příznivec především fotbalu a hokeje, ale také rybář – pstruhař, milovník psů, textař a básník, odborný poradce členů vlády nebo zástupců samosprávy, ovšem na prvním místě jsem především manželem operní divy, která si před letošními Vánocemi udělala radost třetím CD, tentokrát s kolegyněmi Terezou Mátlovou a Andreou Tögel Kalivodovou a otec tří fantastických dětí Karolínky Lilian, Elišky a Michala. Vnuky už mám dva, a sice tříletého Samuela a půlročního Teodora. Eliška se prostě činí (smích). Společným jmenovatelem toho všeho je zřejmě moje geneticky předurčená nátura neustále být v jednom kole, a neustále dělat, zkoušet, dokázat nebo se učit, něco nového.

Čemu se věnujete především dnes?

Od roku 2013 se toho v mém soukromém i profesním životě mnoho změnilo. Překonal jsem cílené snahy o moji dehonestaci, zdravotní útrapy, našel si nové příležitosti k seberealizaci, a především jsem se mohl začít plně věnovat mé nejmladší dceři, která s nadšením kráčí ve sportovních i hudebních stopách tatínka s maminkou.

Jsem soukromým ekologickým poradcem nejvyšších šéfů významných českých i zahraničních firem, uplatňuji své kontakty pro úspěšné řešení zajímavých investičních záměrů či projektů, a dokonce se mi daří i vzdělávat a získávat nové zkušenosti v oboru šetrného přístupu k životnímu prostředí.

Také muzika sehrává v mém životě stále významnou roli, ale zcela nejsilnějším impulsem k mému snažení je naprostá oddanost potřebám naší osmileté dcery.

Převažuje v současné době u vás více opět podnikání? 

Můj běžný pracovní den lze rozdělit na 2 části, a sice na podnikatelské aktivity (65 %) a otcovskou péči o dceru (35 %). Z dlouhodobého hlediska je to “půl na půl”, ale jsou období, která mi neumožňují ani jen si pomyslet na byznys či dokonce volnočasové aktivity. Politiku u nás doma sleduji z bezprostřední blízkosti, ovšem na tzv. comeback zatím nepomýšlím. 

Když jste byl poslancem v Poslanecké sněmovně, snažil jste se s kolegy zamezit daňovému balíčku. Čeho se to týkalo a jak to začalo?

Kolegové – rebelové – se ke mně přidali až následně. Nejprve jsem o několik měsíců dříve zcela sám požadoval od premiéra, a našeho tehdejšího předsedy ODS, abychom už nepředkládali zákonodárcům z obou komor českého Parlamentu ke schvalování takové změny legislativy, které občanům prodraží či jinak zatíží jejich každodenní život, a paralelně i podnikatele vystaví riziku, že budou mít problémy s konkurenceschopností na tuzemském i zahraničním trhu. Zvyšování daňové zátěže či rozšiřování povinností plnit byrokratická nařízení státu zajisté takovými negativními dopady na všechny obyvatele našeho státu byly a jsou! Zásadně jsem tehdy odmítal nejen jakékoliv navýšení obou sazeb DPH nebo daně z příjmu, ale i návrh na zavedení tzv. vinařské daně, která by pro české vinaře znamenala naprostou pohromu, jelikož by je zásadním způsobem znevýhodnila v dodavatelsko-odběratelských požadavcích na cenu u velkých obchodních řetězců, atd. A protože má žádost o individuální projednání vybraných bodů daňového balíčku byla samotným předsedou vlády zamítnuta, valašská hrdost mi velela vzepřít se.

O tom, zda je pro zvyšování daní či zavedení progresivního zdanění, se dočtete zítra 8. ledna