Recenze návrhu zákona, kterým se zrušují obsolentní zákony z roku 1919. Hodnocení Ekonomického magazínu: 30 procent.

Autor: poslanecký návrh ODS

Datum předložení: Listopad 2018

Stanovisko vlády: neutrální

V roce 1919 byl zákonem zrušen celibát literních a industriálních učitelek na školách obecných a občanských (měšťanských) v republice Československé. Díky tomuto osvícenému rozhodnutí tehdejšího Národního shromáždění mohly učitelky veřejných škol obecných a občanských po skončené počáteční službě vstoupiti do stavu manželského a nepozbýt tím práva setrvati ve službě školní. Tentýž zákon dokonce stanovil, že sirotci po zemřelých učitelkách mají stejný nárok na zaopatřovací požitky jako za týchž podmínek sirotci po učitelích. Už tehdy ale evidentně věděli, že se to s dobrotou nemá přehánět, a proto učitelky, které ještě neměly počáteční službu za sebou, potřebovaly povolení okresní školní rady, aby se mohly provdati.

Platí takový zákon ještě dnes, toť otázka. Podle předkladatelů zákona, kterým se zrušují obsoletní zákony z roku 1919, je to nejspíš sporné. Jako důvod uvádějí, že tento a dalších 150 předpisů z tohoto roku, které našli v právním automatizovaném systému ASPI, je sice nutné považovat vyhaslé, neboli obsoletní normy, ale protože nebyly příslušnými státními orgány zrušeny, nadále tak zaplevelují český právní řád. „Pro občana, jakož ale často i pro orgány státní správy je pak často velmi složité se ve změti právních předpisů vyznat a identifikovat, kterým z právních předpisů je třeba se při každodenní činnosti řídit.“ Takový stav, podle předkladatelů z ODS, prý ohrožuje právní jistotu občanů i řádné fungování státní správy.

V seznamu rušených zákonů, které ohrožují řádné fungování státní správy, vedle vdavekchtivých učitelek najdeme například zákon o upotřebení části správních přebytků hromadných sirotčích pokladen, nebo zákon, jímž se poskytují drahotní přídavky aktivním a pensionovaným učitelům veřejných, obecných a měšťanských škol, jakož i vdovám a sirotkům po těchto učitelích na dobu od 1. ledna 1919 do konce června 1919. Dále je zde řada nařízení tehdejší vlády vztahujících se k měnové odluce, omezení výplaty vkladů u peněžních ústavů nebo také málo známé nařízení pro soupis jmění movitého a pohledávek neknihovních, které bychom dnes označili jako plošná majetková přiznání.

I ze zcela letmého pohledu na rušený seznam zákonů a nařízení je zřejmé, že se skutečně jedná o zákony obsolentní, čili zastaralé a neúčinné. Asi nikdo nečeká, že by dnes nějaký úředník chtěl dávat začínajícím učitelkám povolení k sňatku. Zcela zbytečné jsou také obavy předkladatelů, že by snad někdo podle zákona z roku 1919 chtěl omezit výplatu vkladů nebo začít vybírat daň ze zapalovadel pro Slovensko. Jedná se spíše o doklady doby a z dnešního pohledu kuriozity, které najdete v každém déle trvajícím právním řádu. Čas od času se tak v médiích objeví zpráva, že třeba ve Francii stále platí zákon z roku 1799, který zakazuje ženám nosit kalhoty. Ve skutečnosti samozřejmě neplatí, respektive není účinný.

Právě rozdíl mezi platností a účinností je nuance, která veřejnosti a možná i navrhovatelům uniká. Zákon může být platný a nemít již žádné právní účinky. Zvláště zřejmé je to u zákonů s jednorázovým výkonem jako například už zmíněné drahotní přídavky učitelům O tom, zda je takový zákon nadále platný můžeme vést odborné právní polemiky, podstatné ale, že jsou platné jeho tehdejší účinky a žádné nové nemá a mít nemůže. Ostatně to samé platí o Benešových dekretech. Těžko je dnes někdo vytáhne a začne podle nich vyhánět Němce nebo znárodňovat továrny. I když, kdo ví.

Důvodů zániku právní normy je ale víc, než jen to, že uplyne čas, který si předpis výslovně stanoví, nebo formálním zrušením tzv. derogační klauzulí v jiném předpisu. Stačí, když zmizí účel nebo předmět, pro který byla norma vytvořena. I to je způsob, kterým nastává obsolence předpisu. Stejně tak norma automaticky zanikne, pokud je přijata norma vyšší právní síly, tedy ústava, která danou normu postaví mimo platný rámec společenských vztahů. Typicky například zákon omezující kočování. Není třeba ho rušit, protože je v rozporu s platnou Listinou základních práv a svobod. A konečně také platí, že nová úprava určitých vztahů má automaticky přednost před úpravou starší.

Základní chyba předkladatele návrhu tak spočívá v tom, že navrhuje zrušit předpisy, které našel v soukromém právním informačním systému jako platné. V systému ASPI u nich není vyznačena neplatnost, ale to znamená pouze to, že zpracovatelé systému nenašli derogační předpis, který by normu výslovně rušil. K tomu, abychom se jí přestali řídit, to ale vůbec není nutné. Můžete namítnout, že postup předkladatelů chce zastarání normy postavit najisto, tedy právě onou derogací. Jenže právě onou jistotou pro těchto 150 vybraných kousků, můžete vytvořit nejistotu pro ten zbytek. Proč právě tyhle a ne ty ostatní z toku 20 a dalších? Znamená to, že platí a mají nějaké právní účinky? Máme se jimi začít řídit?

Pokud obsolentní zákony formálně zrušíme, nepřestanou existovat. Dokonce ani v ASPI je nesmažou, jen jejich názvy zčervenají, ale to je asi tak všechno. Nevypaří se, nezmizí, zkrátka navždy už zůstanou součástí našeho právního řádu, stejně jako jejich účinky jsou součástí naší historie. Návrhem na zrušení obsoletních zákonů, žádný zákon neubude, jen jeden tak trochu zbytečně přibude. Jestli si někdo myslí, že to zpřehlední a zeštíhlí právní řád, pak je přinejmenším velkým optimistou.

– sw, red –