Jiří Rusnok je ekonom a politik. Od června 2013 do ledna 2014 byl předsedou úřednické vlády České republiky. Poté se stal členem bankovní rady České národní banky, od července 2016 je jejím guvernérem.

Přinášíme Vám plné znění exkluzivního rozhovoru s JIŘÍM RUSNOKEM, guvernérem České národní banky před očekávaným zasedáním bankovní rady.

Letos slavíme sto let české koruny. Dočká se naše měna ještě dalšího kulatého výročí, nebo do té doby přijmeme euro?

To já samozřejmě nevím. To je věc naší politické reprezentace, zda se rozhodne připojit ke společné evropské měně, nebo jestli zůstaneme u vlastní měny a vlastní měnové politiky. Jako každý občan sleduji dění na naší politické scéně a je zřejmé, že se rychle nic dít nebude. I když samozřejmě překvapení nelze vyloučit. Ale troufnu si zaspekulovat, že se ještě dalšího kulatého výročí české koruny dočkáme.

Chápu, že jde o politické rozhodnutí. Vaše slovo, coby guvernéra ČNB, však jistě má při úvahách o euru svoji váhu.

ČNB vydává každý rok společně s ministerstvem financí k přijetí eura doporučení – na základě pečlivé analýzy toho, jak se naše ekonomika přibližuje ekonomikám jádra eurozóny a jestli tam ještě vidíme nějaké rezervy. A co by náš případný vstup znamenal. Minulý rok naše doporučení znělo, abychom nezahajovali přípravy k přijetí eura, tedy ke vstupu do systému ERM2, který je nutnou podmínkou před přijetím eura.

Důvody pro toto rozhodnutí se dají shrnout do dvou okruhů. Prvním je fakt, že naše ekonomika ještě stále má co dohánět ve smyslu dosažení ekonomické úrovně zemí z jádra Evropské unie. Naše cenová i mzdová hladina jsou stále dost vzdáleny standardu těchto zemí. A do měnové unie má smysl vstupovat ve chvíli, kdy ty rozdíly nejsou příliš velké.

Druhý důvod je spíše institucionální. Eurozóna se od dob našeho vstupu do EU dosti změnila. A to zvláště v období krize. Prohloubila se její integrace ve smyslu regulace finančního trhu, máme tady určitou podobu bankovní unie, jedná se o unii kapitálových trhů a zatím nedotaženou záležitostí je společné pojištění vkladů. Zároveň vznikly v době krize záchranné mechanismy.

To vše klade na stávající i nové členy eurozóny další nároky. Ten systém není úplně dokončený, takže je velmi obtížné přesně odhadovat vývoj v dalších letech.

Ze vstupu do eurozóny se tak pro nás stává jakýsi běžící terč, což je pro zemi našeho typu velká komplikace. Nemůžeme totiž odhadnout, co by pro nás vstup znamenal z hlediska závazků a povinností. Neznáme přesně například dopady vstupu pro dohled nad naším finančním trhem, vazbu mezi dohledem a fondem pojištění vkladů a tak dále. Z těchto důvodů proto doporučujeme pozici „wait and see“ (čekej a sleduj). Takže, samozřejmě sledujeme vývoj a budeme společně s ministerstvem financí dělat další pravidelné analýzy. Ale, jak už jsem řekl na začátku této odpovědi, jsme poradní orgán, rozhodnutí o vstupu do eurozóny je čistě politická záležitost.

Ještě nějaký čas tedy budeme platit českou korunou. Počítáte se zavedením bankovky nové nominální hodnoty?

Zatím s něčím takovým nepočítáme. Kdysi se uvažovalo o tom, že by škála nominálu byla završena desetitisícovou bankovkou. Vím, že existují její grafické návrhy od pana Kulhánka, ale v jejím zavedení se nepokračovalo. Současná škála, která končí pětitisícovou bankovkou, stačí. Dokonce těch pětitisícovek je v oběhu minimálně. Lidé je spíše využívají k ukládání peněz, pokud už je chtějí mít v hotovosti.

Poslední zasedání bankovní rady ponechalo úrokové sazby ve stejné výši. Změnilo se od té doby něco, co by je mohlo na příštím zasedání změnit, ať už směrem nahoru, či dokonce dolů? Mám na mysli například nový vývoj kolem brexitu.

Nic podstatného se zatím nezměnilo. Situace zůstává, řekl bych, stále dosti křehká. Brexit zůstává nadále nejistotou, podle posledních informací se pouze odsouvá, pravděpodobně na podzim. Určitě nejsme pod takovým tlakem, abychom úrokové sazby snižovali.

Naopak, jsou tady stále silné proinflační tlaky, například strmé zvyšování mezd, které na trhu s nulovou nezaměstnaností a nedostatkem pracovní síly bude ještě pravděpodobně pokračovat.

Na druhé straně vnímáme zpomalování nám blízkých ekonomik, jako jsou Německo či eurozóna jako taková. Sekce měnová pracuje na nové prognóze vývoje a podle toho se zařídíme. Stále jsme ale na tenké hraně mezi jedním mírným zvýšením sazeb o čtvrt procentního bodu, nebo jejich zachováním.

V tuto chvíli dokonce zkoušíme i nový modelový aparát, zatím v testovacím režimu, který by nám měl pomoci zlepšit schopnost odhadovat vývoj ekonomiky v horizontu roku až dvou let.

Některé evropské ekonomiky se potýkají s určitými ekonomickými potížemi, například Itálie. Jak detailně to sledujete?

Velmi detailně sledujeme takzvanou relevantní eurozónu. Jde o země, které jsou významné pro náš zahraniční obchod. Takže tam Itálie patří také. Situace na tamním trhu není novou nejistotou, zároveň ale nevíme o žádném akutním problému. Kdyby italské banky nějaký větší akutní problém v budoucnu měly, samozřejmě se to projeví i v evropském bankovnictví. Nicméně expozice českých bank na italské banky a aktiva italského původu je téměř nulová. Takže není potřeba být nervózní.

Pan Luboš Komárek, ředitel odboru vnějších ekonomických vztahů v ČNB, v jednom ze svých textů varuje před nízkými úrokovými sazbami – prý přispívají k nadhodnocování cen aktiv. A to jak například nemovitostí, tak i akcií a dluhopisů. Už jsme v situaci, kdy jste s cenou peněz, tedy úrokovými sazbami, spokojen?

Pokud cenu peněz vyjadřujeme úrokovými sazbami centrální banky, tak vždy odpovídá momentální situaci ekonomiky a jejímu krátkodobému výhledu. Je to kompromis. Ideální cenu peněz samozřejmě nikdo nezná. Naší primární úlohou je zajistit cenovou a finanční stabilitu.

Cenová stabilita vyžadovala zpřísňování monetární politiky, tedy zvyšování úrokových sazeb, k čemuž jsme několikrát v minulých letech sáhli. Dnes jsme dosáhli úrovně, která je pro cenovou stabilitu odpovídající. Bavíme se pouze o tom, jestli ji zachovat, nebo posunout ještě o čtvrt procentního bodu nahoru. Ceny aktiv rostou ve chvíli, kdy rostou příjmy obyvatel a zároveň jsou úrokové sazby nízko. To je projev ekonomického boomu.

Zároveň ale rostou ceny aktiv, kterých je nedostatek. To je případ realit, které se nestaví tak rychle, aby uspokojily poptávku. Proto například v Praze, Brně či jiných lokalitách rostou enormně ceny. To však není důvod k tomu, abychom uměle navyšovali úrokové sazby.

Kombinace zvyšování úrokových sazeb a regulace podmínek při poskytování hypoték zvýšila sazby hypoték natolik, že už jsou pro část střední třídy nedostupné. Jak vidíte další vývoj na hypotečním trhu?

Průměrná úroková sazba u hypoték za posledních patnáct let je zhruba 4,5 procenta. Dnes jsme na třech procentech. Pořád jsme významně pod dlouhodobou úrovní sazeb. Problémem není to, že bychom našimi opatřeními ztížili přístup k penězům. Peníze jsou a jsou přiměřeně levné. Ceny nemovitostí rostou kvůli jejich malé nabídce a kvůli rostoucímu bohatství obyvatelstva. Od roku 2014 máme každoroční zvýšení reálných příjmů o 3–4 procenta. V některém roce více, v některém trochu méně. A to generuje dodatečnou poptávku.

Pokud ztratí majitel nemovitosti z různých důvodů schopnost splácet hypotéku, volí české banky někdy dost drastické způsoby, jak se ke svým penězům dostat. Nedávno byl popsán příběh muže, jehož dluh banka prodala a nový majitel dluhu jej postupně navýšil o milion korun. Může ČNB podobným případům zabránit?

Lidí, kteří nejsou schopni splácet hypotéku, je zatím minimální množství a já doufám, že to vydrží co nejdéle. Obecně lze podle mých zkušeností říci, že banky se s dlužníkem chtějí vždy domluvit. Chtějí si ho udržet jako klienta. Protože když ho banka ztratí a klient odejde ve zlém, už ho nikdy nezíská zpátky. Banky se musí ve vztahu ke klientům skutečně hodně snažit, protože konkurence je velká.

Zatím nemáme informace o tom, že by banky v masovém měřítku prodávaly dluhy nějakým vymahačským firmám. I když se to asi v jednotlivých případech stát může.

Pokud to banka udělá, musí nový majitel pohledávky postupovat podle platných zákonů a pravidel, která jsou jasná a dnes už relativně slušně dlužníka chrání. V tomto případě ovšem musí i dlužník počítat s dodatečnými náklady.

My prodávání dluhů neovlivňujeme a nemáme k tomu ani žádné nástroje. Podle mě se jedná o okrajové případy, které se nemohou stát bez přičinění dlužníka. Nevěřím tomu, že by banka jen tak posunula dlužníka, který se snaží svoji situaci aktivně řešit, ze svých knih k vymahačům.

Před dvěma lety byla velkým tématem změna podmínek u životního pojištění. Šlo především o pětileté ručení pojišťovacích zprostředkovatelů za uzavřené smlouvy. Jak s odstupem času přijatá opatření hodnotíte?

Zprostředkovatel životní pojistky dostává provizi za to, že přivede pojišťovně klienta. Kdysi dostával tuto provizi okamžitě a téměř v celé výši, a už se nemusel starat o to, co se s klientem dál děje. Nová úprava, která platí dnes, má za cíl donutit zprostředkovatele starat se o klienta alespoň po dobu pěti let, do kterých má rozloženo vyplácení provize.

Dříve měli zprostředkovatelé tendenci po dvou letech klienty takzvaně „přetáčet“, rušit jejich stávající smlouvy a za nové provize je nabízet jiným pojišťovnám. Na což klienti velmi dopláceli, protože když zrušíte smlouvu předčasně, tak to množství peněz, které dostanete, je dramaticky sníženo o různé náklady, spojené třeba právě s provizí pro zprostředkovatele a dalšími poplatky. Což bylo vzhledem ke klientovi velmi neférové.

Snahou zákonodárců proto bylo ochránit klienta a zmírnit negativní chování zprostředkovatelů. A to se myslím osvědčilo.

Já dokonce vidím prostor pro ještě větší ochranu zájmů klienta. Teoreticky si dokážu představit, že když má někdo pojistku na deset, dvacet či více let, tak by zprostředkovatel té pojistky měl být zainteresován na trvalé péči o klienta. Třeba vyplacením nějaké menší, ale trvalé provize tak, aby byl zprostředkovatel motivován vést klienta dále a aby mu radil, co si třeba dokoupit, nebo naopak prodat. Aby se stal skutečným finančním rádcem.

Na trhu působí stále velké množství nebankovních institucí, které poskytují rychlé půjčky. RPSN u těchto půjček je i ve srovnání s okolními zeměmi dosti vysoké. Chystá se ČNB toto odvětví nějakým způsobem regulovat?

Máme nový zákon o spotřebitelském úvěru. Ten přinesl významné zlepšení postavení dlužníka. Pokud jde o různé mikropůjčky na několik dní či týdnů, je třeba si uvědomit, že RPSN z logiky jeho výpočtu strašně vystřelí nahoru a vypadá to velmi lichvářsky. Spíše než RPSN je třeba porovnávat částku, kterou zaplatím navíc, než kolik jsem si půjčil. Když si půjčím například 10 000 na 14 dní, měl bych vědět, jestli budu vracet 11 000, či 13 000 korun. Dále je třeba si půjčovat pouze u společností, které k tomu mají oprávnění. Jejich seznam je na stránkách ČNB a je jich necelá stovka. Jen tak se mohu efektivně domáhat svých práv, pokud budou poškozena.

Chtěl bych ale upozornit na to, že tyto půjčky nejsou dominantní, a dokonce sledujeme prodlužování délky spotřebitelských půjček z měsíců na rok až dva. A tady už sazby klesají k nějaké normální výši a blížíme se standardům, které známe z vyspělé části EU.

Pokud jde o tendence části politické scény zastropovat výši RPSN, my jsme spíše proti tomu. Vycházíme ze zkušenosti z jiných zemí, kde to nezabralo. Mikropůjčky na krátkou dobu s vysokým RPSN se přesunuly od oficiálních společností do šedé zóny. A tam už je míra ochrany spotřebitele téměř nulová.

Mimochodem, stejný názor jako my zastávají i neziskové organizace, které se zabývají pomocí zadluženým. A ty vědí z terénu, proč to říkají.

Jak hodnotíte po prvních několika týdnech nová opatření, která zpřísnila provoz směnáren? Vím, že je to krátká doba, ale máte signály o zvýšení spokojenosti klientů se službami směnárníků?

Tady je na hodnocení opravdu strašně brzo. Počkejme alespoň půl roku. Nepochybuji ale o tom, že novela přispěje k větší spokojenosti klientů směnáren. A mám na mysli především zahraniční klienty. Protože to, co se dělo doposud zejména v Praze, byl svého druhu Klondike. Zneužívalo se volných pravidel a určité dezorientace zahraničních klientů.

Dnes můžete transakci do tří hodin zrušit. Směnárny také nemohou mít dva kurzovní lístky s velmi rozdílnými kurzy. Výhodnější kurz se jmenoval třeba VIP kurz a byl pro výměny například nad tisíc eur.

Cizinec, který si měnil sto eur, pak dostal kurz patnáct či šestnáct korun. A to je jen příklad, děly se tam samozřejmě další neférovosti. Novela proto byla velmi nutná. Škoda jen, že její přijetí trvalo tak dlouho.

Za více než dvacet let se žádná vláda nepropracovala ke komplexní důchodové reformě. Vnímáte to jako riziko do budoucna?

To je věc vlády a já jako guvernér centrální banky bych se do toho neměl příliš pouštět. Jako občanovi mi to ale samozřejmě nedá, protože jsem se tím jistou dobu zabýval.

Nepřeceňoval bych termín důchodová reforma. O tom mnozí mluví, a většina myslím neví, co to je. A hlavně bych provedením důchodové reformy nevyvolával nějaká přehnaná očekávání. Celá záležitost s financováním důchodů je totiž velmi prostá. Když máte stárnoucí společnost, a tou my z objektivních demografických důvodů jsme, existuje do budoucna jediná jistota. Důchody budeme dostávat později a budou relativně nižší v poměru k našim bývalým mzdám. To je prostě fakt, kterému nelze zabránit žádnou sebesofistikovanější důchodovou reformou.

Někdo může namítat, že se tomu dá bránit například vytvářením nějakých velkých odložených úspor. To ale úplně neplatí, protože i úspory mají nějakou cenu a je otázka, jak se vyvíjí cena materializovaných či nematerializovaných úspor ve stárnoucí společnosti. Ale to už je na rozsáhlejší přednášku.

I v zemích, které mají významný podíl důchodů financovaný z fondových systémů, se počítá s určitým poklesem toho náhradového poměru mezi důchodem a bývalou mzdou.

Takže jedinou rozumnou věcí podle mne je pokračovat v parametrických změnách důchodového systému, a tak, jak roste délka dožití, se podle mne má posouvat důchodový věk. To je velmi robustní opatření, které většinou pomáhá udržet ten systém v relativně slušné finanční rovnováze.

Sledujete různé novátorské debaty, například ohledně zdanění práce robotů, za které by se odvádělo zdravotní a sociální pojištění?

Myslím si, že to neřeší podstatu problému. I ty roboty musí někdo vyrobit, programovat, udržovat. Já bych se u daní pohyboval v nějaké technologicky neutrální úrovni. Ale to už jsou opravdu detaily.

V posledních letech jsou velmi populární virtuální měny. Jak se na ně dívá ČNB dnes? Váš předchůdce Miroslav Singer k nim byl velmi kritický a považoval obchody s nimi za rizikové. Zastáváte dnes stejný názor?

V zásadě ano. My, komunita centrálních bankéřů ve světě, jsme se dohodli, že ani nebudeme mluvit o měnách. Hovoříme o kryptoaktivech. Měna je něco, co musí mít určité parametry. Jedním z nich je, že jde o držitele hodnoty. Měna nefluktuuje o desítky procent, což je u kryptoaktiv běžné.

Kryptoaktiva existují, ale v dohledné době určitě nenahradí měny, které dnes známe. Je to velmi rizikové aktivum, nestojí za ním žádná prokazatelná hodnota ani emisní instituce, která by mohla dostát závazkům z titulu rezerv nebo z titulu výsadního postavení například centrální banky.

Takže spořit na důchod v kryptoaktivech příliš nedoporučujete?

Já nejsem finanční poradce, ale v kryptoaktivech bych na důchod určitě nespořil.

Několik posledních měsíců se hovoří o elektronické bezpečnosti. Zmiňují se hlavně čínské technologické společnosti a jejich „zadní vrátka“ ze systémů. Má Česká národní banka bezpečnost svých citlivých dat pod kontrolou? Využívá technologie zmiňovaných čínských společností?

Ani v současné době, ani historicky jsme technologie těchto firem nevyužívali.

Bezpečnost dat je pro nás absolutní priorita. My jsme instituce do značné míry založená na tom, že data zpracováváme a využíváme. Je to pro nás klíčová věc. Velmi dbáme o bezpečnostní sféru a pravidelně ji posilujeme všemi možnými opatřeními.

Příslušné úřady nás pravidelně kontrolují a testují. A v těchto testech končíme vždy mezi nejlepšími, ne-li vůbec nejlépe hodnocenými ve veřejném sektoru.

Se sociální demokracií jste se rozešel kvůli její příliš rozhazovačné a populistické politice. Co říkáte na politiku dnešní vlády? Například na zvyšování důchodů, rodičovského příspěvku, na slevy na dopravu či zvyšování minimální mzdy?

V mé současné roli mi nepřísluší toto komentovat. My také neseme nelibě, pokud někdo z politiků komentuje měnovou politiku. Do toho bych se nerad pletl.

Samozřejmě sledujeme vývoj fiskální politiky a sektoru vlády z hlediska naší makroekonomické prognózy. A zatím žádná ohrožení pro rovnováhu české ekonomiky nepozorujeme. Ale je pravdou, že náš horizont je krátký a počítá se na rok či dva roky.

Pokud by některé věci měly eskalovat a pokračovat, tak je evidentní, že to může do budoucna vytvářet silnější zatížení českého fiskálu. A to by mělo makroekonomické důsledky, které bychom museli zohlednit. Ale zatím to není na pořadu dne a v nejbližší době to nebude mít významné dopady pro nastavování naší měnové politiky.

Myslíte si, že se vláda bude snažit zvyšovat příjmy rozpočtu například zavedením sektorové daně? A doporučil byste to? Jak se díváte na hesla typu „banky, nebo děti“?

Sektorové daně nepovažuji za šťastné řešení. Jsem ještě schopen tolerovat tyto úvahy pro obory, které jsou evidentně monopolizovány, kde je malá konkurence a například z technologických důvodů je tam jeden či dva dominantní hráči.

Ale to rozhodně není případ bank. Máme na našem relativně malém trhu 44 aktivních bank. Takže tam opodstatnění nevidím.

Děkuji za rozhovor.