Dokončení exkluzivního rozhovoru s JIŘÍM RUSNOKEM, guvernérem České národní banky před očekávaným zasedáním bankovní rady.

Jiří Rusnok je ekonom a politik. Od června 2013 do ledna 2014 byl předsedou úřednické vlády České republiky. Poté se stal členem bankovní rady České národní banky, od července 2016 je jejím guvernérem.

Letos slavíme sto let české koruny. Dočká se naše měna ještě dalšího kulatého výročí, nebo do té doby přijmeme euro?

To já samozřejmě nevím. To je věc naší politické reprezentace, zda se rozhodne připojit ke společné evropské měně, nebo jestli zůstaneme u vlastní měny a vlastní měnové politiky. Jako každý občan sleduji dění na naší politické scéně a je zřejmé, že se rychle nic dít nebude. I když samozřejmě překvapení nelze vyloučit. Ale troufnu si zaspekulovat, že se ještě dalšího kulatého výročí české koruny dočkáme.

Chápu, že jde o politické rozhodnutí. Vaše slovo, coby guvernéra ČNB, však jistě má při úvahách o euru svoji váhu.

ČNB vydává každý rok společně s ministerstvem financí k přijetí eura doporučení – na základě pečlivé analýzy toho, jak se naše ekonomika přibližuje ekonomikám jádra eurozóny a jestli tam ještě vidíme nějaké rezervy. A co by náš případný vstup znamenal. Minulý rok naše doporučení znělo, abychom nezahajovali přípravy k přijetí eura, tedy ke vstupu do systému ERM2, který je nutnou podmínkou před přijetím eura.

Důvody pro toto rozhodnutí se dají shrnout do dvou okruhů. Prvním je fakt, že naše ekonomika ještě stále má co dohánět ve smyslu dosažení ekonomické úrovně zemí z jádra Evropské unie. Naše cenová i mzdová hladina jsou stále dost vzdáleny standardu těchto zemí. A do měnové unie má smysl vstupovat ve chvíli, kdy ty rozdíly nejsou příliš velké.

Druhý důvod je spíše institucionální. Eurozóna se od dob našeho vstupu do EU dosti změnila. A to zvláště v období krize. Prohloubila se její integrace ve smyslu regulace finančního trhu, máme tady určitou podobu bankovní unie, jedná se o unii kapitálových trhů a zatím nedotaženou záležitostí je společné pojištění vkladů. Zároveň vznikly v době krize záchranné mechanismy.

To vše klade na stávající i nové členy eurozóny další nároky. Ten systém není úplně dokončený, takže je velmi obtížné přesně odhadovat vývoj v dalších letech.

Ze vstupu do eurozóny se tak pro nás stává jakýsi běžící terč, což je pro zemi našeho typu velká komplikace. Nemůžeme totiž odhadnout, co by pro nás vstup znamenal z hlediska závazků a povinností. Neznáme přesně například dopady vstupu pro dohled nad naším finančním trhem, vazbu mezi dohledem a fondem pojištění vkladů a tak dále. Z těchto důvodů proto doporučujeme pozici „wait and see“ (čekej a sleduj). Takže, samozřejmě sledujeme vývoj a budeme společně s ministerstvem financí dělat další pravidelné analýzy. Ale, jak už jsem řekl na začátku této odpovědi, jsme poradní orgán, rozhodnutí o vstupu do eurozóny je čistě politická záležitost.

Ještě nějaký čas tedy budeme platit českou korunou. Počítáte se zavedením bankovky nové nominální hodnoty?

Zatím s něčím takovým nepočítáme. Kdysi se uvažovalo o tom, že by škála nominálu byla završena desetitisícovou bankovkou. Vím, že existují její grafické návrhy od pana Kulhánka, ale v jejím zavedení se nepokračovalo. Současná škála, která končí pětitisícovou bankovkou, stačí. Dokonce těch pětitisícovek je v oběhu minimálně. Lidé je spíše využívají k ukládání peněz, pokud už je chtějí mít v hotovosti.

Poslední zasedání bankovní rady ponechalo úrokové sazby ve stejné výši. Změnilo se od té doby něco, co by je mohlo na příštím zasedání změnit, ať už směrem nahoru, či dokonce dolů? Mám na mysli například nový vývoj kolem brexitu.

Nic podstatného se zatím nezměnilo. Situace zůstává, řekl bych, stále dosti křehká. Brexit zůstává nadále nejistotou, podle posledních informací se pouze odsouvá, pravděpodobně na podzim. Určitě nejsme pod takovým tlakem, abychom úrokové sazby snižovali.

Naopak, jsou tady stále silné proinflační tlaky, například strmé zvyšování mezd, které na trhu s nulovou nezaměstnaností a nedostatkem pracovní síly bude ještě pravděpodobně pokračovat.

Na druhé straně vnímáme zpomalování nám blízkých ekonomik, jako jsou Německo či eurozóna jako taková. Sekce měnová pracuje na nové prognóze vývoje a podle toho se zařídíme. Stále jsme ale na tenké hraně mezi jedním mírným zvýšením sazeb o čtvrt procentního bodu, nebo jejich zachováním.

V tuto chvíli dokonce zkoušíme i nový modelový aparát, zatím v testovacím režimu, který by nám měl pomoci zlepšit schopnost odhadovat vývoj ekonomiky v horizontu roku až dvou let.

Některé evropské ekonomiky se potýkají s určitými ekonomickými potížemi, například Itálie. Jak detailně to sledujete?

Velmi detailně sledujeme takzvanou relevantní eurozónu. Jde o země, které jsou významné pro náš zahraniční obchod. Takže tam Itálie patří také. Situace na tamním trhu není novou nejistotou, zároveň ale nevíme o žádném akutním problému. Kdyby italské banky nějaký větší akutní problém v budoucnu měly, samozřejmě se to projeví i v evropském bankovnictví. Nicméně expozice českých bank na italské banky a aktiva italského původu je téměř nulová. Takže není potřeba být nervózní.

Pan Luboš Komárek, ředitel odboru vnějších ekonomických vztahů v ČNB, v jednom ze svých textů varuje před nízkými úrokovými sazbami – prý přispívají k nadhodnocování cen aktiv. A to jak například nemovitostí, tak i akcií a dluhopisů. Už jsme v situaci, kdy jste s cenou peněz, tedy úrokovými sazbami, spokojen?

Pokud cenu peněz vyjadřujeme úrokovými sazbami centrální banky, tak vždy odpovídá momentální situaci ekonomiky a jejímu krátkodobému výhledu. Je to kompromis. Ideální cenu peněz samozřejmě nikdo nezná. Naší primární úlohou je zajistit cenovou a finanční stabilitu.

Cenová stabilita vyžadovala zpřísňování monetární politiky, tedy zvyšování úrokových sazeb, k čemuž jsme několikrát v minulých letech sáhli. Dnes jsme dosáhli úrovně, která je pro cenovou stabilitu odpovídající. Bavíme se pouze o tom, jestli ji zachovat, nebo posunout ještě o čtvrt procentního bodu nahoru. Ceny aktiv rostou ve chvíli, kdy rostou příjmy obyvatel a zároveň jsou úrokové sazby nízko. To je projev ekonomického boomu.

Zároveň ale rostou ceny aktiv, kterých je nedostatek. To je případ realit, které se nestaví tak rychle, aby uspokojily poptávku. Proto například v Praze, Brně či jiných lokalitách rostou enormně ceny. To však není důvod k tomu, abychom uměle navyšovali úrokové sazby.

Kombinace zvyšování úrokových sazeb a regulace podmínek při poskytování hypoték zvýšila sazby hypoték natolik, že už jsou pro část střední třídy nedostupné. Jak vidíte další vývoj na hypotečním trhu?

Průměrná úroková sazba u hypoték za posledních patnáct let je zhruba 4,5 procenta. Dnes jsme na třech procentech. Pořád jsme významně pod dlouhodobou úrovní sazeb. Problémem není to, že bychom našimi opatřeními ztížili přístup k penězům. Peníze jsou a jsou přiměřeně levné. Ceny nemovitostí rostou kvůli jejich malé nabídce a kvůli rostoucímu bohatství obyvatelstva. Od roku 2014 máme každoroční zvýšení reálných příjmů o 3–4 procenta. V některém roce více, v některém trochu méně. A to generuje dodatečnou poptávku.

Pokud ztratí majitel nemovitosti z různých důvodů schopnost splácet hypotéku, volí české banky někdy dost drastické způsoby, jak se ke svým penězům dostat. Nedávno byl popsán příběh muže, jehož dluh banka prodala a nový majitel dluhu jej postupně navýšil o milion korun. Může ČNB podobným případům zabránit?

Lidí, kteří nejsou schopni splácet hypotéku, je zatím minimální množství a já doufám, že to vydrží co nejdéle. Obecně lze podle mých zkušeností říci, že banky se s dlužníkem chtějí vždy domluvit. Chtějí si ho udržet jako klienta. Protože když ho banka ztratí a klient odejde ve zlém, už ho nikdy nezíská zpátky. Banky se musí ve vztahu ke klientům skutečně hodně snažit, protože konkurence je velká.

Zatím nemáme informace o tom, že by banky v masovém měřítku prodávaly dluhy nějakým vymahačským firmám. I když se to asi v jednotlivých případech stát může.

Pokud to banka udělá, musí nový majitel pohledávky postupovat podle platných zákonů a pravidel, která jsou jasná a dnes už relativně slušně dlužníka chrání. V tomto případě ovšem musí i dlužník počítat s dodatečnými náklady.

My prodávání dluhů neovlivňujeme a nemáme k tomu ani žádné nástroje. Podle mě se jedná o okrajové případy, které se nemohou stát bez přičinění dlužníka. Nevěřím tomu, že by banka jen tak posunula dlužníka, který se snaží svoji situaci aktivně řešit, ze svých knih k vymahačům.

Děkuji za rozhovor.