Rozhovor s IVOU JAVORSKOU, partnerem advokátní kanceláře NOVALIA.

Řadu let zastávala pozici vedoucího právníka private equity fondu. Asistovala řadě českých a zahraničních investorů při akvizicích či prodejích majetkových účastí a podniků (včetně privatizací) a poskytovala poradenství technologickým firmám v právu duševního vlastnictví. Kromě obchodních transakcí v posledních letech zúročuje své zkušenosti též ve vyjednávání smluv a řešení sporů v otázkách autorských práv umělců a radí komerčním subjektům působícím v prostředí výtvarného umění.

Jak se vyvíjelo české autorské právo a ochrana duševního vlastnictví?

První autorský zákon – britský Statute of Anne – byl přijat v roce 1710. Na našem území jsme si na první autorskoprávní normu (císařský patent) počkali až do roku 1846. Samostatná ČSR převzala rakouské a uherské předpisy a ty v oblasti autorského práva sjednotila do zákona z roku 1926. Za bývalého režimu byly přijaty dva zákony v letech 1953 a 1965. Zákon z roku 1965 přežil sametovou revoluci, ale byl pochopitelně novelizován s ohledem na změnu režimu a přibližování EU. Náš první porevoluční autorský zákon z roku 2000 platí po četných novelizacích doposud. Mezi významné novely patří zákon č. 216/2006 Sb., jímž mělo být dosaženo úplné harmonizace se směrnicemi EU a zákon č. 102/2017 Sb., který zejména implementuje směrnici 2014/26/EU o kolektivní správě autorského práva, ale zavádí i některé dílčí změny jako např. zákonnou licenci pro parodii a karikaturu nebo určité posílení právní jistoty zaměstnavatele ve vztahu k zaměstnaneckému dílu.

Jsou v Evropě a České republice lépe chráněna autorská práva než např. v USA či oproti okolnímu světu? Proč je v Evropě složitější ochrana autorských práv než v USA?

Evropa (kromě Británie) stojí na kontinentální koncepci autorského práva. Ta akcentuje ochranu autora, má nejen majetkový, ale též osobnostní rozměr. Americký copyright je prozaičtější, primárně řeší dostupnost děl veřejnosti, osobnostní rozměr je spíše potlačen. Autorům se přiznávají autorská práva zejména za účelem jejich motivace k další tvorbě. Ze základních filozofií by se tedy dalo soudit, že Evropa chrání autora lépe, protože se koncentruje hlavně na jeho zájmy. Nicméně dnes už se oba systémy přiblížily, USA se staly členem Bernské úmluvy. Ta sjednocuje autorské právo celosvětově, nebo alespoň jeho základní milníky. Stále ale trvají některé odlišnosti. Například nároky na kvalifikaci předmětu jako autorského díla jsou vyšší u nás. Jakkoli už i USA přešly na neformální princip vzniku ochrany díla (bez nutnosti registrace), aktuálně rozhodl americký Nejvyšší soud, že k domáhání se ochrany k dílům amerických autorů před americkým soudem je předchozí registrace copyrightu nezbytnou podmínkou. Přitom registrace může trvat několik měsíců. Co se ale může jevit jako nevýhoda, může jindy posloužit. V našich podmínkách jsou definiční znaky autorského díla natolik komplexní a nejednoznačné, že bývá obtížné určit, zda daný předmět je či není chráněn autorským zákonem.

Tuto situaci by mohla usnadnit právě možnost (nikoli však povinnost) registrace, jako nástroj větší právní jistoty autora. Ten by se pro případ sporu mohl prokázat registrací namísto obtížného prokazování, že jeho dílo je autorským dílem. Na rozdíl od kontinentu může být v USA autorem work for hire právnická osoba, jako zaměstnavatel nebo objednatel díla, u nás je autorství rezervováno výhradně fyzické osobě tvůrce. Na druhou stranu, postavení zaměstnavatele k dílu zaměstnance je u nás natolik silné, že se v prakticky vyrovná uvedené situaci v USA. Odlišnosti tedy přetrvávají, ale někdy spíše na akademické úrovni, autor je nemusí ve svém důsledku zásadně pocítit.

Jsou v autorskoprávních sporech nějaká specifika, která jsou si podobná?

Ano, například nejistota zda předmět, o který se vede spor, je vůbec autorským dílem ve smyslu autorského zákona. Teprve pak přichází na řadu otázka výše nároků ze zásahu do díla, opět často obtížně určitelných. Definice autorského díla pracuje s pojmy, které přesahují do mimoprávních oborů včetně např. otázek umělecké hodnoty díla. Spory končívají narovnáním a k soudu se vůbec nedostanou.

Oblasti obchodních transakcí a duševního vlastnictví se věnujete více než dvacet let. V právu duševního vlastnictví jste poskytovala též poradenství technologickým firmám. Co je v této oblasti pro technologické firmy stěžejní?

Důsledné ošetření práv duševního vlastnictví k technologii, která je jádrem byznysu. V tomto směru není místo pro odlišný přístup k méně a více kritickým částem řešení, jsou většinou neoddělitelně propojené. Firma by měla znát všechny autory, kteří se podíleli na vývoji – mnohdy tomu tak není, zejména ve vztahu k počátkům vývoje řešení, než se vytvoří stabilní tým a na vývoji se podílejí brigádníci – a s nimi mít nastavené transparentní licenční vztahy. Technologické firmy často záhy po svém vzniku hledají investora; ten chce čistý produkt, náležitě licenčně ošetřený. Dnes je na straně investorů a jejich právníků znalost autorského práva obecně vyšší než v minulosti, nároky jsou tedy vysoké. Případné jednání o investici pak může komplikovat pátrání po minulých autorech a dodatečné napravování chybějících licencí. Typicky start-upy mají často tendenci neřešit formality a soustředit se na byznys, nicméně v oblasti duševního vlastnictví by to platit nemělo. Ale situace se i v tomto ohledu, vzhledem ke zkušenostem, mění.

Pokud by chtěl někdo zasáhnout do díla (např. fotografie, obraz využít v kolážích či jiné fotografické či malířské úpravě, hudba, video), musí mít souhlas autora. Dostává se tím na další úroveň ochrany autorského díla?

Ano, zpracování díla vyžaduje souhlas autora (až na výjimky). Pokud zpracováním vzniklo nové autorské dílo, autor nového díla je chráněn stejně jako původní autor s tou výhradou, že není zcela svobodný v jeho užití. I k užití nového díla potřebuje souhlas autora původního díla.

V čem může znalost autorského práva pomoci umělcům? Co je pro jejich práci nejdůležitější?

Umělci musí o něco více mobilizovat, získat větší povědomí o autorském právu a před jakoukoli spoluprací si domluvit podmínky. A nechci tím říci, aby s každou záležitostí šli za právníkem. Když pochopí své postavení, budou schopni se v běžných situacích obhájit a sebevědoměji vyjednávat zakázky. Bez toho si obtížně budují své postavení, a to jak individuálně, tak jako umělecká scéna. Na tom je potřeba zapracovat, je to otázka naší kulturnosti vůbec.

V případě porušení autorských práv je většinou hodně nákladné řešení sporů právní cestou a umělci mají většinou omezené finanční možnosti. Jak toto mohou řešit, na koho se mohou obrátit? Mají vůbec šanci?

Jak jsem zmínila, umělci musí nejprve chtít rozumět tomu, jaké je jejich postavení. Jednat o podmínkách spolupráce předem, komunikovat, nepodepisovat smlouvy, které se jim příčí, jen aby nepřišli o zakázku. Takže hlavně prevence. Když přesto dojde na problém, mohou se zkusit svými slovy ohradit sami a když to nikam nevede, vyhledat právníka. Porada s ním nemusí být tak nákladná, jak si někdy představují.

Můžete uvést nějaký příklad, kdy bylo významně poškozeno autorské právo a jak se to řešilo? Kdo uspěl?

Nerada bych hovořila o vlastních kauzách, z důvodu mlčenlivosti. Ale můžeme se inspirovat těmi, které pronikly do médií. Jedním z výrazných případů je spor o zásah do autorských práv k architektonickému návrhu tehdy nového terminálu letiště Václava Havla. Autoři, architekti Michal Brix a Petr Franta se domáhali, aby soud určil, že bylo neoprávněně zasaženo do jejich autorských práv k tomuto návrhu a žádali kompenzaci. Návrh byl totiž bez jejich svolení předán jiným architektům k dokončení. Ti byli následně namísto Brixe a Franty označováni jako jeho autoři. Spor probíhal celých 15 let, do roku 2016. Délka řízení skutečně nezní povzbudivě, nicméně význam rozhodnutí pro architekty (resp. jejich obec) je evidentní. Je pravdou, že doposud mnohdy přetrvává mylný dojem, že zaplacením za projekt se stávám jeho vlastníkem a mohu jej užít dle libosti. Nicméně ti architekti, kteří se rozhodnou situaci řešit, se mohou o uvedený precedens opřít, měl by jim usnadnit situaci.

Když najdeme nějaké dílo na internetu, potřebujeme licenci nebo souhlas k užití a šíření díla např. na Facebooku, na firemních webech, blocích apod.?

V zásadě ano, autorské právo nemá zvláštní režim pro prostředí Internetu, který by snad byl benevolentnější. Roli či okolnosti umístění díla na internetu bych hodnotila případ od případu, ale základní poučka zní, že pokud chci užít dílo z internetu a nezískám si souhlas autora, jdu případně do rizika zásahu do autorského práva. Šíření děl na internetu se snaží zprůchodnit například systém Creative Commons. Je to určité řešení, není však stoprocentní. V konkrétním případě Vám nikdo nezaručí, že příslušné CC symboly k dílu připojil sám autor. Není však nutné být paranoidní a je potřeba míru rizika zvažovat s ohledem na dílo, které hodlám užít a účel, za kterým jej chci užít. Nežijeme v ideálním světě, je potřeba být trochu praktický. V autorském právu to začíná být velmi aktuální. Svět se “odlehčuje” směrem od hmoty k nehmotnému vlastnictví a ochraně dat a osobností lidí a korporací, význam autorského práva a duševního vlastnictví roste, nároky na ochranu dat sílí, někdy se může zdát, že uspokojit dokonale všechnu tuto regulaci by mohlo být až paralyzující.

Jakou úlohu v autorském právu sehrává GDPR?

GDPR může mít dopad do jakékoli oblasti lidské činnosti, pokud při ní dochází k nakládání s osobními atributy. Stejně tak je tomu v záležitostech autorské tvorby. Nicméně žádný specifický posun v autorském právu v důsledku GDPR nenastal.

Navrhovaná úprava autorského práva Evropského parlamentu má také umožňovat vydavatelům online zpravodajství či jakéhokoli jiného původního textového, zvukového a obrazového obsahu inkasovat licenční poplatky od korporací, jako je Facebook, Google, Youtobe, Instagram atd. Nejsou to příliš restriktivní zásahy do svobody na internetu? Jak vy vnímáte tuto problematiku?

Složité téma. Mám pochopení pro vydavatele a jejich podporu článku 11, který v podstatě vytváří novou kategorii autorského práva vydavatelů. To by jim mělo usnadnit pozici při vymáhání práv k obsahu. Už dnes jim k tomu zákon poskytuje možnosti, ovšem odvozeně od autorů příspěvků, což je méně efektivní pozice. Otázkou zůstává, jak zareagují poskytovatelé služeb. Nově vytvořená situace může vést k různým efektům. Omezení šíření informací (omezení informovanosti, vzdělanosti uživatelů, pokroku?). Omezení přístupu ke kvalitní žurnalistice či jejího vlivu. Fragmentizace internetu podle zdrojů nebo zemí. Nebo zkrátka jen nové návyky uživatelů při vyhledávání a nový způsob prezentování informací ze strany vydavatelů a poskytovatelů služeb.

Děkuji za rozhovor.