Recenze novel autorského zákona (sněmovní tisky 400 a 402). Hodnocení Ekonomického magazínu: 30 procent.

Stanovisko vlády: neutrální a nesouhlas

Datum předložení: únor 2019

Autor: poslanci ANO (tisk 400) a poslanci SPD (tisk 402)

Ochranný svaz autorský (OSA) je pro některé podnikatele synonymem parazita, kterému stát či parlament dal do rukou právo k vybírání výpalného za každou televizi či rádio bez ohledu na to, zda jsou vůbec zapnuté. Ve skutečnosti je to ještě horší. Víte například, že když koupíte prázdné cédéčko nebo flashku, zaplatíte automaticky poplatek autorskému svazu, neboť se předpokládá, že ho využijete k nelegálnímu stažení hudby? A není to jen OSA. Dilie, zastupující hlavně spisovatele, inkasuje nemalé poplatky od provozovatelů kopírek, což je v době elektronických knih a jejich nelegálních kopií rovněž docela úsměvné.

V roce 2017 vybrané poplatky poprvé v historii dosáhly miliardy korun a v meziročním srovnání stouply o více než desetinu. A to byla jenom OSA, o polovinu menší Intergram také nestrádal. Za dobrými výsledky nestály nové hity, nýbrž zvýšení poplatků, v některých případech až o 50 procent, které se natolik osvědčilo, že ho chtěly autorské svazy zopakovat i v dalším roce. Novelou autorského zákona jim v tom zabránila sněmovna, když uzákonila, že zvýšení poplatků nad inflaci je možné jen se souhlasem ministerstva kultury. Již poněkolikáté tak poslanci prokázali, že rozhodně nepatří k těm, kteří by autorům zbytečně nadbíhali.

Dnešní autorský zákon platí od roku 2000 a už v roce 2005 se zákonodárci rozhodli zakročit proti „zotročování“ hotelů a penzionů. Za pravdu dostali jejich majitelé, kteří si stěžovali, že musí platit autorským svazům za veřejné zpřístupňování děl prostřednictví rozhlasového a televizního přijímače, i když je pokoj neobsazený a televize vypnutá. Vedle výjimky pro hotelové pokoje byla dále zavedena výjimka pro poskytovatele zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních a do zákona se též doplnila ustanovení pro dohled ministerstva kultury nad kolektivními správci, jejichž chování vzbuzovalo všeobecný odpor.

Netrvalo dlouho a výjimku pro hoteliéry bylo nutno zrušit, neboť se ukázalo, že je v rozporu s mezinárodních i evropským právem. V roce 2008 vláda připravila novelu, která měla zákon uvést do souladu s evropskou směrnicí, a poslanci v ní alespoň stanovili strop pro odměnu za televizi na hotelovém pokoji ve výši 50 procent koncesionářských poplatků. Novelou z roku 2014 si přisadili rovněž senátoři, kteří do zákona doplnili povinnost kolektivních správců zohledňovat při uzavírání smluv s uživateli obsazenost ubytovacích prostor. Zatímco uvedený limit ze zákona na nátlak autorů zmizel v roce 2017, hledisko obsazenosti odolává dodnes.

Ale to bychom přeskakovali. Poté, co OSA uspěla v hotelech, zaměřila svou pozornost na další zlatou žílu: lázeňská zařízení. Jejich provozovatelé tvrdili, že jde o zdravotnická zařízení, která mají ze zákona výjimku. Podle Osy se však tato výjimka vztahuje jen na léčebné úkony v lázeňských domech a nikoli na ubytování pacientů. V prosinci 2015 jim dal za pravdu Nejvyšší soud. Zbývá otázka, kdy se OSA vrhne na zdravotnická zařízení, která jsou přirozeně také ubikací, kde se televize rozhodně nepoužívá jako součást léčby a celá výjimka tak stojí na vratkých základech.

Evropské právo, ať už samotná směrnice nebo rozhodnutí Soudního dvora EU, zkrátka vytrvale kazí ušlechtilé záměry našich zákonodárců. Ale ti to nevzdávají. Nejnověji se iniciativy chopily hned dvě poslanecké skupiny a v rychlém sledu překládají samostatné novely autorského zákona. Cílem první, za kterou stojí poslanci ANO, je znepoplatnění zpřístupňování autorských děl rozhlasem či televizí, kde to nemá jakýkoliv přímý či nepřímý obchodní prospěch. Pokud si nepustíte rádio kvůli získání či přesvědčení zákazníka, je autorský poplatek podle předkladatelů bezdůvodnou platbou.

Okamurův druhý návrh jde ještě dál. Od poplatků má být osvobozeno jakékoli zpřístupňování díla rozhlasem a televizí, ve všech provozovnách, které nejsou provozovány za účelem zpřístupnění rozhlasového a televizního vysílání. Záměrem je zpřístupnit hudební produkci v prostorách, které primárně slouží pro jiné účely, než je hudební produkce, jako jsou restaurační provozovny, kam lidé chodí za účelem poskytnutí dané služby a nikoliv kvůli zpřístupnění hudební produkce. Z odůvodnění lze dále vyčíst, že za veřejnou produkci předkladatelé z SPD považují vlastně jenom produkci na veřejném prostranství.

A právě v pojmu veřejné prostranství je zakopán příslovečný pes. Podle ustáleného výkladu je veřejnosti dílo sdělováno vždy, jedná-li se o sdělování blíže neurčenému okruhu osob mimo rodinu a přátele sdělovatele. Je-li dílo zpřístupňováno takto definované veřejnosti, vevnitř nebo venku, jde vždy o výkon majetkového autorského práva, a to bez ohledu na hospodářský význam takového sdělování. Jistě můžeme diskutovat, zda je možno za zpřístupňování veřejnosti považovat vypnutou televizi v prázdném hotelovém pokoji. Zapnuté rádio v kadeřnictví však takovým sdělováním mimo jakoukoli pochybnost je.

I kdybychom ale kritérium hospodářského zájmu připustili, není vůbec zřejmé, kdo a jak by hodnotil, zda zveřejňování děl má nějaký hospodářský význam. Rozhodoval by samotný podnikatel nebo jeho zákazníci? Ani jedno není možné. V tom mají představitelé autorských svazů pravdu. Mezinárodní právo je na jejich straně. Na druhou stranu je faktem, že OSA požaduje peníze i za přehrávání hudby neznámých a nedohledatelných autorů, které si pak záhadným způsobem mezi sebe rozdělí partička místních umělců, kteří ji ovládají. Předložené návrhy však bohužel směřují jiným a dodejme, že nesprávným směrem.

– swp, red –