Recenze novely zákona o některých druzích podpory kultury. Hodnocení Ekonomického magazínu: 30 procent.

Autor: poslankyně Kozlová (Piráti)

Datum předložení: 23. 5. 2019

Stanovisko vlády: nesouhlas

Odvolat či neodvolat? Ministr kultury Staněk odvolal ředitele Národní galerie Fajta, a když už byl v tom odvolávání, odvolal rovnou i ředitele Muzea umění Olomouc Soukupa. Za trest má být nyní odvolán Staněk, ale prezident jej neodvolal s odůvodněním, že si počká, jestli náhodou Staněk neodvolal oba ředitele správně a tudíž by podle něj Staňkovo odvolání bylo nesprávné. Novelou zákona o některých druzích podpory kultury se zmatek v odvolávání, alespoň u ředitelů kulturních institucí, rozhodla řešit pirátská poslankyně Kozlová.

Návrh vytváří speciální druh příspěvkové organizace v oblasti kultury. Za takovou by se považovala organizace, která vykonává svou hlavní činnost v oblasti podpory kultury nebo zajištění poskytování veřejných kulturních služeb. Definici ale nechme stranou, podstatou návrhu je stanovit jasná pravidla pro jmenování či odvolávání a funkční období jejich ředitelů. Odvolat by je napříště bylo možné pouze ze zákonem stanovených důvodů, což nikoli náhodou kopíruje úpravu, kterou dnes všichni slibují státním zástupcům.

Funkční období ředitele má být šest let. Před koncem uplynutí tohoto období bude možné na danou pozici vyhlásit nové výběrové řízení. Pokud ale zřizovatel výběrové řízení nevyhlásí, začíná řediteli běžet další šestileté období. Poměrně podrobně návrh popisuje samotný postup pro jmenování výběrové komise, možnost přizvat k výběrovému řízení externí odborníky a základní principy jejího jednání a rozhodování. Návrh má podle paní poslankyně hned dvojí smysl: Posílit nezávislost kulturních institucí a odborný prvek v jejich vedení.

Před hodnocením záměrů předkladatelky se pojďme podívat nejprve na způsob provedení. Zákon o podpoře kultury rozhodně není zákonem, který by jakkoli definoval příspěvkové organizace. Hospodaření příspěvkových organizací se řídí dvěma úplně jinými předpisy. Státní příspěvkové organizace se řídí zákonem o rozpočtových pravidlech, zatímco hospodaření příspěvkových organizací zřízených územními celky se řídí zákonem o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, přičemž oba režimy jsou značně odlišné.

Předložený návrh to pomíjí a do zákona vkládá jakýsi nový druh příspěvkové organizace v oblasti kultury, aniž by bylo zřejmé, jakou právní úpravou by se její hospodaření řídilo. Ale možná to není omyl, nýbrž záměr, protože podle některých představ, když jde o kulturu, peníze přece nejsou důležité. Podobně tomu bylo i u zákona o veřejných kulturních institucích, který v roce 2016 neúspěšně navrhoval Senát. Vytvořit měl nový typ právnické osoby, která bude spravována správní radou a úkol zřizovatele se zužoval na sypání peněz.

I tehdy se mluvilo o potřebě odpolitizování kulturních institucí. Politický vliv má v kultuře (a nejen tam) zkrátka špatné jméno. Je totiž spojen s představou, že politici budou požadovat preferování určitého typu kultury. To může být pravda, když Ježíš znásilní muslimku a mezi lidmi, kterým se to nelíbí, se najde politik, hlasující mimo jiné i o dotacích pro divadlo, kde k tomu došlo. V drtivé většině případů se však politici soustředí pouze na kontrolu hospodaření a hledání ředitele, který za málo peněz předvede hodně muziky.

Ne všem ředitelům různých orchestrů, divadel či jiných kulturních povyražení ovšem taková představa vyhovuje, neboť mají za to, že kultura se měřit penězi nedá. To jim nebrání, aby jich chtěli co nejvíc a pokud možno pevně stanovenou částkou na deset let dopředu. Skutečný význam odpolitizování kultury pak spočívá v tom, že máte své jisté, děláte si kulturu a nestaráte se, jestli zrovna svítí sluníčko, nebo je krize a bankrotuje stát. Politiky jednou za čas pozvete na premiéru, a to je asi maximum toho, kdy je chcete vidět.

Během hospodářské krizi jsme mohli vidět zajímavý úkaz. Stát musel šetřit, ale kdekdo tvrdil, že krizi nezpůsobil, a škrty se ho proto netýkají. Jedná se zhruba o totéž, jako by pasažéři padajícího letadla křičeli, že poruchu nezpůsobili, takže s tou havárií nechtějí mít nic společného. Jenže tak to nefunguje, a to je ta politika. Politický vliv je rozhodováním o tom, jak rozdělím zdroje, které mám k dispozici. A těch je někdy víc, někdy méně, což se nutně týká i kulturních institucí stejně jako zdravotnictví nebo důchodců.

Nespornou výhodou politického vlivu je politická odpovědnost, kterou má politik navíc k té trestněprávní. Jednou za určený čas musí jít s kůží na trh a zeptat se voličů, jestli postupoval správně. Kdybychom přijali myšlenku o univerzální zhoubnosti politického vlivu, pak bychom z něj postupně vylučovali víc a víc oblastí, až by politici neměli vliv vůbec na nic. Otázka je, co pak s nimi? Nebylo by lepší dělat místo voleb výběrová řízení na lidi, kteří by nebyli nikomu odpovědní? Konečně bychom měli vládu odborníků, jenže neodvolatelných.

Kulturní činitelé se domnívají, že kulturní organizace jsou něčím víc, než technické služby obce, zabývající se tak přízemní činností, jako je oprava chodníků nebo svoz odpadů. Z určitého úhlu pohledu to může být i pravda, ale z hlediska hospodaření či nakládání se svěřeným majetkem mezi příspěvkovými (jinými slovy prodělečnými) organizacemi, které mají politici na krku, žádný podstatný rozdíl není. Ostatně, nejen politici, ale i kulturní odborníci občas kradou. Proto nemá valný smysl pro ně vytvářet jiná pravidla.

– red, swp –