Recenze návrhu zákona o lobbování. Hodnocení Ekonomického magazínu: 20 procent.

Autor: Vláda

Datum předložení: 21. 8. 2019

Pokud média chtějí o někom říct, že je lotr, ale nemají na to důkaz, začnou ho označovat jako lobbistu. Lobbista Janoušek ani lobbista Rittig jistě nejsou žádní svatoušci, nicméně poněkud chybí soudní verdikty, které by jim prokazovaly zločiny v oblasti prosazování osobních či skupinových zájmů u orgánů veřejné moci. Těžké ublížení na zdraví při autonehodě sem zcela jistě nepatří. Namísto toho máme rozsudky zprošťující, a tak nezbývá, než jim říkat lobbisté, aby každý věděl, co jsou zač. Definice lobbisty zní: Člověk mravně zkažený, nevolený, stojící v pozadí a tahající za drátky, na kterých si vodí politiky jako loutky.

Po deseti letech různých diskusí vláda nyní přichází s návrhem, který má dát lobbingu jasná pravidla a učinit z něj transparentní proces. Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o legalizaci nekalé či přímo podvodné činnosti. Dost možná to tak někteří i chápou, protože se domnívají, že je koneckonců jedno, co děláte, hlavně když to provádíte transparentně. Nicméně ani největší naivka nemůže očekávat, že když seznam řemeslných živností rozšíří o vraždy na objednávku, zaregistrují se nájemní zabijáci. A to samé platí i o politických podnikatelích typu Rittiga a spol. Jejich jména v registru lobbistů zcela jistě nenajdeme.

Koho tam tedy najdeme? V případě lobbistů je návrh výrazně zaměřen na právnické osoby lobbující ve prospěch svých členů. Mezi lobbisty se zařadí odbory i zaměstnavatelské svazy, Hospodářská komora, ale i profesní komory, Svaz měst a obcí nebo nejrůznější spolky. Ti všichni se proti tomu bouří. Ne snad proto, že by lobbing neprovozovali, naopak: Lobbing za práva zaměstnanců je logickou součástí práce odborů, co jiného pak mají na práci zaměstnavatelské svazy, než boj za své zájmy. Těžko se jim však divit, že nechtějí být s tímto hanlivým termínem spojováni. Svoji činnost navíc vnímají jako dostatečně transparentní.

Vedle široké definice lobbistů zákon počítá i se širokou definicí lobbovaných. Má zahrnout všechny, kteří by mohli mít vliv na podobu zákonů, mezinárodních smluv a koncepčních vládních dokumentů. Vedle členů vlády, jejich náměstků, vedoucích ústředních správních úřadů a členů různých rad, se jedná i o asistenty poslanců či senátorů nebo poradce a zaměstnance kabinetu ministra včetně jeho sekretářek. Mimochodem, právě zaměření lobbingu na zákony a strategické dokumenty z něj vylučuje lidi, které dnes označujeme za lobbisty. Ve hře já na bráchu, brácha na mě, nejsou paragrafy důležité.

Do důvodové zprávy k zákonu je třeba už dnes uvádět, s kým byl návrh zákona konzultován. Pokud se návrh týká regulace podnikání, je automaticky předkládán k připomínkování všem příslušným komorám či svazům, to samé platí o odborech, zaměstnavatelích, či zájmových organizacích místních samospráv. V praxi to neznamená, že by byl zákon napsán či upraven vždy podle jejich představ, nicméně je třeba vědět, že legislativci, kteří jej píší, postrádají zkušenosti z aplikační praxe. Kde jinde je získat, než od těch, kteří zákon používají. V rámci vypořádání připomínek pak musí udržet balanc mezi veřejnými a partikulárními zájmy.

Vládní návrh jde v legislativní stopě ještě mnohem dál. Změnou dalších zákonů má dojít k zakotvení institutu tzv. lobbistické stopy. Bude mít podobu samostatného dokumentu přikládaného společně s důvodovou zprávou k návrhu každého právního předpisu, který bude zveřejňován ve Sbírce zákonů. Kromě lobbisty i lobbovaného zde má být i přesné vymezení, kterých věcí v zákoně se lobbování týkalo. Ve sbírce zákonů se tak dočteme úplné romány o tom, co všechno si kdo v zákoně přál, bez ohledu na to, zda se to tam objevilo. Podklady pak mají dodávat i autoři parlamentních pozměňovacích návrhů.

V rámci předpokládané byrokracie je to ale jen detail. Lobbisté budou povinni svou činnost předem ohlásit Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí. Uvažovalo se také o vnitru, spravedlnosti a dalších, ale nikdo to nechtěl. Povinnost zapsat lobbované do registru transparentnosti budou mít orgány státu, u kterých lobbovaní působí. Jak lobbisté, tak lobbovaní budou do veřejně přístupného registru vkládat čtvrtletní zprávy se zákonem požadovanými údaji. Lobbující lobbista musí lobbovaného upozornit, že je lobbistou a uvést, v zájmu koho lobbuje. Nejlépe bude, když si to nahrají.

Běda tomu, kdo na něco zapomene či snad nepochopí, že když mu taxikář cestou z hospody vypráví, že by zakázal UBER, byl ve skutečnosti lobbován zástupcem sdružení taxikářské lobby. Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran mu za takový omyl nadělí pokutu až do výše 100 tisíc korun. V případě lobbistů bude také možné uložit správní trest zveřejnění přestupku nebo zákaz lobbistické činnosti až na dobu 3 let. Těžko se pak divit tomu, že kromě lobbistů, kteří odmítají být lobbisty, zákon dlouho odmítala i řada ministerstev, včetně ministerstva financí, které jej pro změnu odmítalo platit.

Schválení návrhu vládou je především politicky motivovaným činem, který bude vydáván za významný milník protikorupční revoluce. V úsilí o zveřejňování všeho dalece přesahuje hranici mezi rozumnou mírou transparentnosti a všeobecným špiclováním. S výjimkou hradního kancléře nepostihne nikoho, kdo by mohl být z nekalého lobbingu podezřelý. Náklady na provedení zákona o lobbingu tak vysoce překračují jakýkoli myslitelný užitek, který by z něj mohl plynout. Snad jediné, co mu lze přičíst k dobru je, že v něm chybí původně rovněž zvažovaný veřejný diář schůzek lobbovaných. Piráti to jistě napraví.

– red, swp –