Recenze ústavních novel o vodě (část 2.). Hodnocení Ekonomického magazínu: 10 procent.

Předkladatel č. 3: STAN

Datum předložení: 15. 7. 2019

Stanovisko vlády: nesouhlas.

V pořadí třetí iniciativě na záchranu vody se angažují především poslanci STANu s podporou jednoho Piráta, což je docela podivuhodné v souvislosti s jejich kritikou komunistického „vyvlastňování“ vody. Je to právě tato novela Listiny základních práv a svobod, která je z ústavního pohledu největším porušením základních právních principů. A nikterak se tím netají. Lidu nadělí právo na pitnou vodu, vodní zdroje dá do správy státu a hlavně: Zásobování pitnou vodou zajistí obce na neziskovém základě. K tomu, abychom pochopili, kam návrh směřuje, je třeba trochu nahlédnout do vývoje českého vodárenství po roce 1989.

Mezi lidmi se často traduje představa, že stát, respektive obce, prodaly vodovody a kanalizace do rukou zahraničních společností. Ve skutečnosti je to trochu jinak. Drtivá většina vodohospodářské infrastruktury je v rukou příslušných měst a obcí. Na základě smluvních vztahů však s nimi hospodaří soukromé společnosti, často se zahraničními vlastníky. Například francouzské Veolii patří Pražské vodovody a kanalizace, Severočeské vodovody a kanalizace, Moravská vodárenská atd. V těchto případech se vždy jedná o provozovatele a nikoli vlastníka infrastruktury.

Zavádějící názvy těchto firem mají svoji historii v počátku devadesátých let, kdy byly původní vodárenské státní podniky rozděleny na akciové společnosti, z nichž jedna část se stala vlastníkem vodohospodářské infrastruktury a druhá společnostmi, které ji měly provozovat. Obě pak byly převedeny na města či obce, které zásobovaly vodou. Provozní firmy uzavíraly smlouvy s vlastnickými a obce jejich akcie prodávaly soukromým společnostem. Jako důvod se tehdy uváděl nedostatek kapitálu, zkušeností i neschopnost obcí podnikat. Ve výsledku tak většinu provozních společností dnes vlastní zčásti nebo úplně soukromé společnosti.

Města i obce si nechaly dobře zaplatit. Jen za Pražské vodovody a kanalizace zaplatila francouzská Veolia počátkem tisíciletí okolo sedmi miliard korun. Za to pak získala nejen všechny akcie, ale také smlouvu na provozování pražských vodovodů a kanalizací až do roku 2028. Bez garance dlouhodobého kontraktu by firma těžko mohla vyplatit městu tak velké peníze. Na období okolo 25 let byly smlouvy uzavírány i jinde. Logické pak také je, že vstupní investice musí být promítnuta do cen vodného a stočného, stejně jako nájemné, které provozovatel platí majiteli infrastruktury.

Rok se s rokem sešel, peníze se kamsi rozkutálely, vyměnili se zastupitelé a dnes obce tvrdí, že šlo o tragický omyl či spíše záměrný tunel, způsobující předražení vody. Důkazem je, že vodárenské společnosti vykazují miliardové zisky, které jsou vyváženy do zahraničí. Podle Sdružení měst a obcí tento provozní model vodárenství, který má na českém trhu se 67 procenty dominantní pozici, způsobuje, že náklady zůstávají vlastníkům infrastruktury, tj. městům a obcím, zatímco zisky soukromníkům. Veřejné investice do infrastruktury se de facto přeměňují v nepřímou podporu soukromého provozovatele. Inu, nejdříve o zahraniční investice prosíme a pak se divíme, že to nebyla charita.

Zástupci provozních společností naproti tomu argumentují, že cena vodného a stočného je regulována a podle pravidel, stanovovaných každoročně znovu Ministerstvem financí, ji určují vlastníci, tj. města a obce. Ve formě různých daní či poplatků, se celých 41 procent z této ceny dostává do státního rozpočtu a jen zhruba 6 procent činí zisk provozovatele. To může být částečně i pravda, ale také záleží, z čeho zisk počítáte. Ještě donedávna si totiž mohli snižovat daňový základ o majetek, který měli v pronájmu, tudíž jim nepatřil a nemuseli do něj investovat. Novelou zákona o tuto možnost v roce 2017 přišli.

Ceny vodného a stočného jsou samozřejmě politikum a politici si toho nutně museli všimnout. V legislativním procesu je snížení DPH, respektive přeřazení vodného a stočného z první snížené sazby 15 procent do druhé snížené sazby 10 procent. Stát celkem nepokrytě podporuje otevření smluv, aby se obce mohly zbavit stávajících provozovatelů, obecní zastupitelstva smlouvy napadají (částečně úspěšně) u soudů. Mnohé totiž v okamžiku jejich uzavírání netušily, že tím přicházejí o možnost čerpat evropské dotace, neboť by se jednalo o veřejnou podporu soukromého provozovatele.

S odstupem času lze skutečně říci, že prodej provozních společností soukromým společnostem byl pro obce spíše nevýhodný. Peníze, které obdržely za akcie, obvykle utratily za jiné věci, než byla údržba a obnova vodárenské infrastruktury, současný nájem na potřebné investice nestačí. Velké štěstí je, že při převodu společností vlastnících infrastrukturu na obce stát omezil převoditelnost jejich akcií. Bez této pojistky, prakticky vylučující privatizaci, by dnes potrubí a kanály patřily rovněž bohatým investorům, jejichž vábení někteří zastupitelé zkrátka neumí odolat.

V nesouhlasném stanovisku vlády se sice tvrdí, „že není zcela zřejmé, zda jde o úplné znemožnění podnikání v oblasti zásobování s vodou, nebo zda se jedná pouze o pokyn adresovaný obci“, navrhovatelé mají jasno. Bez okolků přiznávají, že se navrhovaná úprava dotkne stávajících smluv se zahraničními provozovateli vodohospodářské infrastruktury. Jinak řečeno, cílem návrhu je dosáhnout zrušení stávajících a platných smluv jiným způsobem, než jednáním obou stran nebo rozhodnutím soudu. Návrh novely Listiny základních práv tak porušuje zásadu, že smlouvy se musejí dodržovat, i když se nám nelíbí.

Ponechme stranou ústavní konsekvence a rovnou si řekněme, že navrhovaný postup by byl zcela jistě v rozporu se smlouvami o ochraně investic. Česká republika by musela vyplatit zahraničním firmám odškodnění, a to zhruba ve výši ušlého zisku, který je předkladatelům takovým trnem v oku. Starostové to musejí vědět. Možná ale kalkulují s tím, že prohrané arbitráže zaplatí stát a nikoli obce, pro které by přijetí zákona znamenalo, že se mohou na úkor státu a tedy všech občanů zbavit smluv, jejichž výhody už zkonzumovaly a další plnění je pro ně zátěží. Hezky česky se tomu říká vyčůranost, tedy tou jemnější podobou.

– red, swp –