Recenze novely zákona o Policii České republiky. Hodnocení Ekonomického magazínu: 60 procent.

Autor: Ministerstvo vnitra

Datum předložení vládě: 30. 10. 2019

K tomu, aby policie mohla pomáhat a chránit, nesporně potřebuje rozličné pravomoci, které zasahují či omezují běžná práva občanů. Nejen zločinců. Potíž někdy bývá v tom, že by jich policie chtěla víc, než je zdrávo. Nejeden správný policajt se totiž domnívá, že rozdíl mezi takzvaně slušným občanem a zločincem je pouze v tom, že toho prvního zatím nenačapali. A aby to napravili, potřebovali by více odposlechů, kamer, vazeb, osobních údajů, volného vstupu kamkoli a kdykoli, policejních agentů, provokací a tak dále. Za to všechno pak slibují tomu zbytku, rozuměj těm, které zatím nechytili, bezpečí.

Vládní novela zákona o policii přichází po mnoha letech, kdy se policejní oprávnění měnila jen málo nebo v souvislosti se změnou jiných zákonů. Samostatná rozsáhlá revize zákona, která by zohlednila nové trendy v trestné činnosti, nástup dronů nebo páchání trestné činnosti prostřednictvím moderních elektronických prostředků, tady zatím více či méně chybí. U zákonů tohoto typu rovněž platí, že po nějaké době je vždy potřebné zákon zrevidovat na základě problémů, které se vyskytují v aplikační praxi.

Podívejme se alespoň stručně na některé novinky, které novela přináší. Zcela nově policie dostává oprávnění zamezit provozu bezpilotního systému, neboli dronu, včetně toho, že jej poškodí nebo zničí. Výrazně se také rozšiřuje oprávnění policie k rušení provozu elektronických komunikací a služeb či radiokomunikačních služeb. Nově tak bude možné rušení při zajišťování bezpečnosti chráněných objektů, prostorů a osob a dále při zásahu proti kybernetickému útoku na významné informační systémy nebo větší počet počítačových systémů orgánů veřejné moci. Určité pochybnosti v této souvislosti ovšem vzbuzuje oprávnění policie rušit za určitých podmínek internet i mobilní telefony za účelem výcviku.

Podobný otazníček můžeme dát i k nové pravomoci policie zajišťovat bezpečnost osob určených ministrem. O co jde: Policie dnes zajišťuje bezpečnost ústavních činitelů, stanoví-li to vláda. Policie ale namítá, že existuje reálná potřeba zajišťovat bezpečnost také těm osobám, u kterých nejsou v dané chvíli informace o zjevném či bezprostředně hrozícím nebezpečí a potřeba jejich ochrany vyplývá buď z jejich faktického postavení, nebo z obecně zvýšeného rizika. Jako příklad pak uvádí rodinného příslušníka chráněných ústavních činitelů.

To jistě může být pravda, fakticky by to ale znamenalo, že by ministr rozhodoval o ochrance pro svoji manželku či děti, což by asi nedělalo dobrotu.

Ještě o stupínek kontroverznější může být přání policie (a nedělejme si iluze, kdo návrh ve skutečnosti inspiroval) shromažďovat citlivé údaje, jako jsou náboženské, filosofické nebo politické přesvědčení, členství v odborové organizaci, zdravotním stavu, sexuální chování nebo sexuální orientace, nejen je-li to nezbytné při šetření trestného činu nebo přestupku, ale i při poskytování ochrany osob nebo při předcházení a odhalování konkrétních hrozeb v oblasti terorismu, což jak všichni víme, je prakticky cokoli. Neméně zajímavé by bylo hodnocení těch pasáží zákona, jejichž cílem je zlepšit využitelnost policejního agenta v rámci trestního řízení, ale to si nechme třeba na příště.

Skutečnou lahůdkou a třešničkou na dortu, kterou policie rukou ministra vnitra do návrhu zákona propašovala, je umožnit, aby v trestním řízení bylo možné použít informace získané zpravodajskými službami jako důkaz. Převážně se samozřejmě jedná o odposlechy, které zpravodajské služby získají v rámci své činnosti a policii je předá s upozorněním, že se nejspíš jedná o trestnou činnost konkrétní osoby. Potíž pak nastává, že může jít o jednorázový skutek, který už pak policie neumí nijak zpětně zadokumentovat a tedy ani prokázat. Pravdou je, že řada pachatelů díky tomu unikne spravedlnosti.

Použití takového důkazu v trestním řízení dnes brání nález Ústavního soudu z roku 2008. Odůvodnění byla stručně řečeno takové, že zpravodajské odposlechy a trestněprávní odposlechy mají odlišný zákonný režim a účel. Zatímco účelem trestního řízení je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, účelem činnosti zpravodajských služeb je zabezpečení informací o záměrech a činnostech představujících ohrožení ČR. Odlišný zákonný účel limituje paletu použitelnosti informací získaných zpravodajskými službami. „Bylo by popřením principů právního státu, pokud by bylo možné záruky ústavnosti trestního řízení eliminovat (obejít) aplikací zákonů o zpravodajských službách.“

Předložený návrh zákona se s tímto nálezem pokouší zamést s poněkud tupou policejní logikou: Šoupneme zpravodajské odposlechy do zákona o policii a tím dostanou stejný zákonný režim, jako mají odposlechy trestněprávní odposlechy. Jaksi ale opomněli, že se tím nijak nezměnil jejich jiný účel, což je zjevně dost podstatné k tomu, aby zákon, pokud jej parlament takto schválí, skončil u Ústavního soudu. 

– swp, red –