Recenze novely zákona o svobodném přístupu k informacím. Hodnocení Ekonomického magazínu: 80 procent.

Autor: vláda

Datum předložení: 29. 10. 2019

Zákon o svobodném přístupu k informacím byl schválen v roce 1999 na základě poslaneckého návrhu a od začátku je považován přinejmenším za nedopracovaný. Bylo k němu přijato již 19 novel, které však jeho vady neodstranily, spíše vedly k značně rozporné rozhodovací praxi. Dodnes není úplně zřejmé, na jaké subjekty a jaké druhy informací se vztahují povinnosti v něm ukládané. Historicky byly povinnými subjekty pouze orgány státní správy a územní samosprávy. Definice byla následně rozšiřována nejen novelami, ale též judikaturou Nejvyššího správního soudu.

Známý je v této souvislosti především spor o ČEZ. Spolek „V havarijní zóně jaderné elektrárny Temelín“ se domáhal poskytnutí kompletní technické a technologické dokumentace k jadernému palivu. ČEZ informace odmítl poskytnout, neboť se domníval, že není „veřejnou institucí“ a tedy není povinnou osobou, která by musela informace poskytovat. Nejvyšší správní soud v roce 2016 však dospěl k závěru, že ČEZ (a s ním přirozeně další právnické osoby soukromého práva) naplňuje znaky „veřejné instituce“, protože jej ovládá stát jako jeho klíčový akcionář a je tedy povinným subjektem podle zákona 106.

Radost nevládních organizací, které mají za to, že právo na informace nemá mít žádné hranice, pak zkazil Ústavní soud, který v roce 2017 rozhodnutí NSS výrazně korigoval s odkazem na konkurenční prostředí a možnost zneužití ze strany konkurence. Veřejnou institucí tak podle ÚS může být pouze obchodní společnost ve výhradním vlastnictví státu, samosprávy či dalších povinných subjektů. Vnitro nejprve počítalo s tím, že definici veřejné instituce zpřesní, ale raději to však vzdalo, aby nevypouštělo z lahve džina, kterého by pak nedokázalo vrátit zpátky.

Předkládaná novela se soustředila především na problém, kterým je zneužívání práva na informace některými žadateli. Do zákona se doplňuje ustanovení, že úřad žádost o informaci může odmítnout, pokud z ní dovodí, že jejím cílem je způsobit nátlak na osobu, jíž se týká požadovaná informace, nebo způsobit nepřiměřenou zátěž povinného subjektu. Možnost odmítnout žádost z důvodu zjevné obstrukce je inspirována právní úpravou obsaženou v zákoně o právu na informace o životním prostředí a lze ji dovodit i ze správní judikatury. Svým způsobem se tedy nejedná o nic převratného.

Další podstatnou změnou, která má omezit obstrukční žádosti o informace, je možnost povinného subjekt žádat zálohu na úhradu nákladů spojených s mimořádně rozsáhlým vyhledáním informací. Výše zálohy nesmí přesáhnout 60 procent odhadovaných nákladů a současně nesmí být vyšší než dva tisíce. Ani tady nejde o úplnou novinku. Do března 2006 zákon zálohu připouštěl, teď se tam má pouze vrátit. Nová je naopak výluka na informace, jejichž poskytnutím by mohlo ohrozit rovné postavení účastníků soudního nebo obdobného řízení, včetně řízení správního a jednoznačné respektování tzv. daňové mlčenlivosti.

Po kritice byl z návrhu byl vypuštěn mechanismus výzvy, aby žadatel doplnil žádost o prokázání podmínek stanovených dalším z nálezů Ústavního soudu k poskytování informací o výši platu či odměny konkrétních pracovníků. Vypuštěny byly též některé výjimky z poskytování informací týkající se bankovního tajemství a státních hmotných rezerv. K vypuštění došlo i u původně zamýšleného institutu námitek územních samosprávných celků proti informačnímu příkazu. Občanským iniciativám ani opozici ale podobné ústupky nestačí a avizují, že zákon nepodpoří.

Důvodem je obava ze zneužití zákona k neposkytnutí informace. Zneužít je ovšem možné i právo na poskytnutí informace, k čemuž hojně dochází. Nemusí přitom nutně jít o aktivisty, ale třeba o opoziční politiky nebo jednoduše blázny, kteří se baví tím, že ochromí fungování úřadu. Zvědavost jediného tazatele pak stojí příslušný úřad desítky tisíc měsíčně. Právo na informace je důležité pro kontrolu veřejné moci, nemůže však být nástrojem šikany nebo hračkou pro někoho, kdo se tím jen dobře baví. Návrh kromě toho počítá s tím, že proti neposkytnutí informace se lze odvolat a případně se i soudit.

Z tohoto pohledu je novela potřebná a dostatečně vyvážená. Její hlavní vadou je absence toho, co z ní bylo v rámci „vypořádání rozporů“ vypuštěno.

– swp, red –