Již několik desítek let žijeme v prostředí finanční svobody. Trh nabízí celou řadu nástrojů, jak zhodnotit peníze a různé způsoby investic poskytují nejen výdělek, ale také velmi vhodný prostředek, jak se zabezpečit na stáří. Využívají ale Češi dostatečně všech možností?

Dobrou zprávou určitě je, že jako národ bohatneme. Češi se už také naučili, že peníze dělají peníze a nechávat je doma je neefektivní. Nicméně asi pětina z nich přiznává, že jejich úspory leží ladem. Podstatné ale je, a to nejen pro širokou veřejnost, ale pochopitelně i pro organizace, které ve finančnictví působí, jak se chová zbývajících 80 procent obyvatel.

Objem úspor domácností držených v rámci finančních produktů bankovních institucí, pojišťoven, penzijních a investičních společností (tj. nikoliv přímé investice do cenných papírů, komodit či nemovitostí) postupně roste, až v roce 2018 dosáhl celkového objemu 3,72 bil. korun (MF ČR)

Nemovitostní fondy získávají body

Tuzemský finanční systém je tradičně orientován na banky (podobně jako je tomu třeba v sousedním Německu). Banky se stále těší poměrně velké důvěře, a to je také nejspíš jeden z důvodů, proč Češi nejvíce svých peněz ukládají právě do bankovních depozit. Dalším důvodem je, že jsme velmi konzervativní (a někdy také pohodlní zkoušet něco nového) a mnozí z nás nedůvěřují kapitálovému trhu. Stále chybí rovněž širší nabídka vhodných alternativních produktů pro konzervativní klienty. Bohužel, mnozí klienti bank ustrnuli na tom, že svoje peníze mají uloženy na běžných účtech, které nenesou prakticky žádný zisk, naopak z nich postupně ujídá inflace. Lidé je ale považují za bezpečné a v současnosti je na nich uloženo více než 50 procent úspor domácností, tj. 1,9 bil. korun. Často uváděným argumentem zastánců tohoto produktu je skutečnost, že takto uložené peníze jsou kdykoliv k dispozici.

Určitý strach, zvláště v letech ekonomické krize nebo horších hospodářských výsledků, a konzervatismus stojí za tím, že Češi nejsou schopni naplno využít „odvážnějších“ finančních nástrojů, například investičních fondů. V nich je uložena přibližně osmina úspor českých domácností. Největší oblibě se těší smíšené fondy, teprve pak fondy akciové a dluhopisové.

Prudce stoupající ceny nemovitostí způsobily, že se lidé začali zajímat i o investice do nemovitostí, často prostřednictvím nemovitostních fondů. Za výhodné považují investoři pochopitelně i to, že fond vlastně „pracuje“ za ně a touto investici vydělají i ti, kdo do něj vloží relativně menší částku. V roce 2018 vykázaly nemovitostní fondy výkonost ve výši 4,42 procent. A na rozdíl od peněz jsou nemovitosti do jisté míry imunitní vůči finančním i společenským výkyvům, a vložené prostředky jsou tak relativně zabezpečeny.

Konzervatismus domácího investora potvrzuje i přetrvávající obliba stavebního spoření. Nicméně postupně přibývá lidí, kteří jdou i do odvážnějších (a ziskovějších) forem zhodnocení investic. V roce 2018 patřilo mezi investory oblíbené produkty například doplňkové penzijní spoření – prostředky účastníků v účastnických fondech vzrostly v roce 2018 o 42,5 procent na 42,7 mld. korun. V konzervativních transformovaných fondech byla nicméně nadále spravována většina prostředků, a to ve výši 404,4 mld. korun (MF ČR). Pozvolna se učíme investovat i do položek jako jsou historické automobily nebo starožitnosti.

Investoři versus dlužníci

Chování tuzemského střadatele nebo investora má však v globálu k dokonalosti daleko. Vypovídá o tom hned několik ukazatelů: například bilance českých domácností u bankovního sektoru nebo přístup k budování finančních rezerv.

Bilance domácností je ukazatel, který v uplynulém čtvrtstoletí prošel poměrně turbulentním vývojem. V období mezi roky 1993 až 2001, tedy v době transformace českého bankovního sektoru, vzrostla postupně pozitivní bilance až na 700 mld. korun (2001). Ke konci roku 2008 už ovšem poklesla na 523 mld. korun, aby se ke konci roku 2017 octla na 772 mld. korun. Tato proměnlivost je způsobená do jisté míry i tím, že na jedné straně skupina obyvatel neustále ukládá a zhodnocuje svoje peníze a druhá si půjčuje. Dodejme jen, že zadluženost českých domácností průběžně stoupá a v srpnu letošního roku dosahovala téměř 1,713 bil. korun. Bohužel na rozdíl od řady evropských zemí, kde je tento ukazatel dokonce vyšší, se v České republice zadlužují vysokými částkami i lidé, kteří pak nejsou schopni dluhy splácet, což se týká hlavně spotřebních úvěrů.

Nedostatečné finanční rezervy

Investovat rodinné úspory, to není jenom způsob, jak vydělat, ale pro běžného smrtelníka je to jedna z cest, jak se zabezpečit na stáří či na dobu, kdy se octne bez práce nebo bude potřebovat z jakéhokoliv důvodu větší obnos peněz. Dost lidí je ovšem stále přesvědčeno, že pro takové účely jim postačí odložit nějakou tu tisícovku měsíčně stranou. Výsledkem je situace, že každý pátý Čech má naspořeno pouze tolik, že by v případě nouze zvládl žít z těchto finančních rezerv zhruba měsíc a třetina stěží tři měsíce. Podle bankéřů nám schází dostatečná finanční gramotnost, protože se špatně orientujeme nejen v investicích či úvěrech, ale bohužel i v tak základních věcech, jako je ochrana našich peněz nebo v tom, jak zvládnout ekonomiku běžné domácnosti.

Přitom nějakou částku z výplaty si odkládá naprostá většina z nás, i když častěji je tomu tak u osob středního věku a u těch, kteří mají vysokoškolské vzdělání. Nejobvyklejší variantou je, že si odkládáme kolem dvou tisíc na horší časy a stejnou částku pak „na důchod“. Což je málo. Pochopitelně neexistuje ideální řešení, záleží na velikosti rodiny, našich potřebách a třeba také zdravotním stavu. Nicméně jakýmsi dobrým základem je mít po ruce přibližně šestinásobek měsíčních výdajů rodiny nebo osoby. Na takovou situaci je ale připraveno jen asi 23 procent obyvatel. Pouhých 14 procent z nás by se svými finančními rezervami vydržela zhruba rok a asi 15 procent pak více než rok.

JANA BRODANI, výkonná ředitelka AKAT ČR