Průběžný důchodový systém lze při současném demografickém vývoji udržet beze změn jen stěží. Existují možnosti parametrických změn, které jsou sice jednoduché, ale podstatu problému neřeší.

Zvýšení daní, aby bylo z čeho do systému přidávat peníze, snížení důchodů, aby se snížila potřeba peníze na penze vydávat, nebo zvýšení věku odchodu do důchodu, aby nebylo téměř vůbec potřeba důchody vyplácet. I když všechny tři varianty můžou být na první pohled pro stát lákavé, protože jsou jednoduché, také s sebou nesou riziko ne zcela vřelého přijetí důchodci, ať už se jedná o ty současné, nebo o ty budoucí.

V případě zvyšování daní jde o opatření nepopulární zejména pro ty subjekty, na které zvýšení daní směřuje, ale může mít navíc také značné dopady na celou ekonomiku. Obzvlášť v sektorech, jako je finančnictví, kde je přesun kapitálu možný řádově v hodinách, může takovéto opatření nepřímo prostředky určené pro státní kasu (a tedy i penze) naopak velmi rychle snížit.

Tématu penzí se věnuje každá vláda a každá přichází víceméně pouze s parametrickými změnami, často navíc dočasnými, které udržitelný systém nastaví jenom těžko. Současná penzijní komise (za posledních deset let již třetí), pod novým názvem Komise pro spravedlivé důchody, si klade za cíl zajistit nejen udržitelný důchodový systém, ale i důchodový systém zajišťující důstojné a spravedlivé důchody. Jak vysvětluje samotná Komise, udržitelný důchodový systém, který nezaručuje spravedlivé a důstojné důchody totiž postrádá smysl. S tímto nelze než souhlasit. Na druhou stranu je otázkou, zda lze spravedlivé a důstojné důchody zajistit jakkoliv jinak, než udržitelně. Jakékoliv návrhy, postrádající jednoznačné vymezení udržitelných zdrojů totiž můžou nespravedlivost vychýlit zatížením budoucích generací.

Když se podíváme na pozitivní zahraniční zkušenosti i dostupná lokální řešení, je zřejmé, že existuje i řešení, které nemá takovéto negativní důsledky, přičemž jde o efektivní formu zajištění na stáří. Jedná se o soukromé odkládání prostředků na stáří. Stát by měl své obyvatele podporovat a motivovat, aby si odkládali na penzi individuálně. Už jenom proto, že je zřejmé, že po mnoha letech diskuzí nepřišel s návrhem, jak by důstojné penze svých obyvatel zajistil stát sám. Takovýto cíl přitom nevyžaduje nějaké velké státní investice nebo úsilí, ale spíše klade důraz na finanční vzdělávání. Z tohoto pohledu se jako velmi užitečný jeví návrh Komise pro spravedlivé důchody na zavedení systému, který obyvatelům umožní každý rok výpočet budoucího důchodu. Co jiného by mohlo běžného člověka motivovat k hledání řešení své penze, než když zjistí, že státní penze téměř nebude.

Nikdy není příliš brzy

Individuální spoření by se mělo držet několika zásad. První je, že by se mělo začínat velmi brzo, nejlépe co nejdříve po zařazení se do pracovního procesu. Zcela odlišnou částku si ze své měsíční mzdy musím odkládat, když na penzi začínám spořit ve dvaceti, ve srovnání se začátkem spoření v padesáti. Kromě výše odkládané částky je klíčová také možnost nakládání s prostředky – když mám před sebou 40 – 50 let investic, můžu si dovolit investovat nepoměrně rizikověji, než když mi zůstává do důchodu celkem deset let. Pak už musím myslet na to, že velkou část svých prostředků bych měl držet ve velmi konzervativních nástrojích, protože si nemůžu dovolit jejich velké kolísání v době, kdy je budu potřebovat.

Také je dobré si stanovit konkrétní cíle (i když se budou v průběhu let měnit). Budu v důchodu potřebovat 5 tisíc měsíčně, nebo 30 tisíc měsíčně? Toto se odvíjí od mnoha faktorů zda mám zajištěné bydlení, jaké mám možnosti stravování, budu potřebovat zvláštní péči apod., ale je dobré, aby měl člověk před sebou jasný cíl, kterého chce dosáhnout.

Možností, kam směřovat své prostředky, je mnoho. Kromě tradičních penzijních fondů třetího pilíře, ve kterých si peníze pravidelně odkládá téměř 4,5 milionu investorů, velká část domácností objevila také takzvané pravidelné investice. Zatímco v roce v roce 2012 pravidelně investovalo kolem 370 tisíc investorů, koncem roku 2017 to bylo již 870 tisíc a aktuálně se jedná odhadem již o téměř milion investorů.

K vývoji došlo i ve výši investované částky, která se z průměrné měsíční investice 1 500 korun v roce 2012 posunula k 1 900 korun v roce 2017 až k současným 2 000 korun měsíčně. Minimální měsíční částka se přitom běžně pohybuje u jednotlivých poskytovatelů pravidelných investic kolem 300 – 500 korun měsíčně, takže tato možnost je dostupná i pro běžného člověka. Vedle dostupnosti mají pravidelné investice značné množství dalších výhod. Kromě možnosti kdykoliv ukončit investici a peníze libovolně využít se jedná především o snížení rizika špatného načasování investice, kdy nemusíte řešit, jestli je zrovna správná doba investovat, protože v každé době investujete stejnou částku. Největší nevýhodu pravidelných investic tak je, že člověk si je musí založit.

Není pochyb o tom, že je potřeba řešit státní penze. A po mnoha letech snah je zřejmé, že nalézt řešení není (a nebude) jednoduché. Současní ani budoucí důchodci by neměli být vystaveni situaci, že do důchodu půjdou v době, kdy již žádná státní penze nebude, i když do penzijního systému za celý svůj pracovní život odvedli značné prostředky. Proto je nezbytné státní penze skutečně řešit a (v dohledné době) dořešit.

Nicméně také je důležité a férové upozorňovat na skutečnost, že státní penze, jakkoliv reformované, s velmi vysokou pravděpodobností nebudou pro zajištění důstojného stáří dostatečné. I proto je nezbytné na toto ze strany státu na tuto skutečnost upozorňovat, a také co nejvíce podporovat obyvatelstvo ve snižování jeho závislosti na státní penzi. A budou to nejenom penzisté, ale především Česká republika jako stát, kdo bude z podpory individuálních řešení zajištění na stáří profitovat.

JANA BRODANI, výkonná ředitelka AKAT ČR