Recenze novely zákona o zřízení ministerstev (kompetenční zákon). Hodnocení Ekonomického magazínu: 30 procent

Autor: poslanci STAN a další

Datum předložení: 17. 12. 2019

Stanovisko vlády: nesouhlas

V ten samý den, kdy vláda odmítla návrh poslanců STAN na sloučení ministerstva životního prostředí a ministerstva zemědělství, přišel premiér Babiš s nápadem na sloučení ministerstva dopravy a ministerstva průmyslu a dopravy. Nepochybně se tak stalo v souvislosti s vyhazovem dosavadního ministra Kremlíka a jeho nahrazením ministrem průmyslu Havlíčkem. A protože je celkem obvyklé, že jeden ministr rovná se jeden resort, rozhodl se premiér, že nejlepší bude, když se oba resorty sloučí. Když už byl Bybiš v tom slučování, rozhodl se následující den sloučit s dopravou a průmyslem i místní rozvoj a pro jistotu rovněž ministerstvo práce a sociálních věcí se zdravotnictvím.

Babišova slučovací horečka zaskočila jeho přiznané i nepřiznané koaliční partnery. Sociální demokraté se logicky bojí, že by brzy mohlo dojít i ke slučování v jejich resortech. Ostatně, nápad na spojení vnitra s obranou už svého času vymyslel Radek John, ve stejné době se také řešilo spojení ministerstva kultury s ministerstvem školství, přičemž spíše než o sloučení se mělo jednat o zrušení kultury a převedení jeho zbytku na školství. Realita ovšem zdaleka nebývá tak divoká, jako vzrušené diskuse, které to vždy vyvolá, což bylo dost možná účelem i nyní. Čtrnáct současných ministerstev má česká vláda fakticky od roku 1998 s relativně krátkým působením ministerstva informatiky v letech 2003–2007.

Slučování či rušení ministerstev bývá často zcela mylně chápáno jako omezování byrokracie nebo zmenšování státu. O nic takového se přirozeně nejedná. Pokud by například skutečně došlo ke sloučení ministerstva průmyslu s ministerstvem dopravy, krom výměny cedulí na obou budovách by se měnila razítka, hlavičkové papíry, řada vnitřních předpisů, ale to je zhruba všechno. Sama byrokracie je totiž v kompetencích příslušných úřadů, které stanovují různé resortní předpisy. Sloučením ministerstev by žádný z nich nezmizel. Ušetřilo by se na platu a požitcích jednoho ministra, ubyl by také jeden státní tajemník a pár obslužných oddělení, jako jsou sekretariáty nebo tiskový mluvčí.

Jako výhoda slučování ministerstev jsou nyní vyzdvihovány synergie jednotlivých resortů.

Ty jistě existují a nejen mezi dopravou a průmyslem. Správu státu nikdy nerozdělíte tak, aby nedocházelo k prolínání jednotlivých agend. Typicky to můžeme vidět u zdravotnictví a sociálních věcí, které se potkávají v sociální a zdravotní péči o děti nebo seniory, aktuálně společně řeší e-neschopenku a řadu dalších otázek. Slučovat kvůli tomu ministerstva ale nutné není. Koneckonců bychom pak jednoho dne mohli zjistit, že všechno souvisí se vším a vedle premiéra nám postačí jeden superministr. Problém je, že takové množství agendy by nezvládl ani sám Havlíček.

Nikde přirozeně není psáno, že vládních resortů musí být stávající počet, rovněž neplatí, že současné rozdělení kompetencí je jediné možné. Vytvořením ministerstva hospodářství ze tří resortů se ale nevrátíme k modelu, který tu už kdysi byl, jak tvrdí premiér. V roce 1992, kdy ministerstvo hospodářství vzniklo, měla vláda 16 resortů včetně ministra obchodu a cestovního ruchu. Před rokem 1998 měla vláda dokonce ministerstvo hospodářství, průmyslu a obchodu, pro hospodářskou soutěž a samozřejmě dopravu. Kompetence byly zkrátka rozděleny jinak a navíc, bylo jich řádově méně. Vládní agendy jsou jako strom: Každým rokem o něco vyrostou a stále se košatí.

Jestliže je slučování resortů technicky vzato možné a fakticky jde především o politické rozhodnutí, mělo by se alespoň jednat o resorty, kde jsou možné synergie a nikoli resorty, které jsou v evidentním střetu zájmů. A to je právě případ návrhu poslanců STAN na sloučení ministerstva životního prostředí a zemědělství. Ani tento návrh není úplně nový. Agenda životního prostředí se poprvé dostala na vládní úroveň v roce 1988, kdy vzniklo ministerstvo vnitra a životního prostředí. Po revoluci se životní prostředí osamostatnilo, ale zálusk na něj mělo ministerstvo zemědělství už tehdy. Důvod byl a je prostý: Životní prostředí odjakživa zemědělství překáží, neboť sleduje jiné cíle.

Spojením obou ministerstev má podle předkladatelů dojít k tomu, že ochrana a hospodaření nebudou v konfliktu, ale stanou se nedílnou odpovědností. Chtějí tím vyřešit „dlouhodobou neschopnost dohody obou ministerstev na některých otázkách“. Pravda je, že spojení do jednoho úřadu by rozpory vyřešit mohlo, nikoli však nutně ku prospěchu věci. Sloučené „Ministerstvo pro udržitelný rozvoj“ by řídili zemědělci, kteří to zřejmě celé iniciovali, neboť jim dochází trpělivost s ochránci hrabošů. Jakkoli mohou mít někdy pravdu, zájem na hospodaření v krajině a její ochraně není totéž. Hledání vzájemných kompromisů na úrovni dvou resortů je pro přírodu prospěšnější než rychlá řešení ve prospěch jedné strany.

– swp, red –