Recenze zákona, kterým se ruší zákon o Veřejném ochránci práv. Hodnocení Ekonomického magazínu: 30 procent

Autor: Václav Klaus

Datum předložení: 20. 1. 2020

Stanovisko vlády: nesouhlas

„Ombudsmanem se obecně rozumí nezávislý ochránce občanů proti nezákonnému, resp. nesprávnému jednání, či naopak proti nečinnosti veřejné správy, zejména státní byrokracie.“ Těmito slovy uvedl v červnu 1999 Pavel Rychetský jako tehdejší místopředseda vlády v Poslanecké sněmovně vládní návrh zákona o Veřejném ochránci práv. Úlohou ombudsmana podle jeho tehdejších slov nemělo být chránit základní práva a svobody občanů, neboť ta jsou pod ochranou soudů, ale k jejich ochraně v oblasti veřejné správy přispívat: „Podle naší koncepce má působit komplementárně a zasahovat především tam, kde by ani soud nemohl adekvátní ochranu poskytnout.“

Většina argumentů proti zřízení úřadu veřejného ochránce práv se kromě nadbytečnosti týkala vysokých nákladů, které dále zvýší deficit státního rozpočtu. Ozvaly se rovněž hlasy, že tento institut je cizorodým prvkem v ústavním uspořádání naší země, a dokonce ani neodpovídá principům právního státu. Pochybnosti přirozeně zaznívaly nejen z řad zákonodárců. Ve veřejné debatě měli mnozí diskutéři za to, že místo ochránce práv musíme usilovat o řádně fungující státní správu, o rychle fungující soudnictví, kde se lidé domohou svých práv a nikoli zřizovat další úřad, který nic nevyřeší. Leč stalo se a v prosinci 2010 byl prvním ombudsmanem zvolen Otakar Motejl.

Po jeho předčasném úmrtí se této funkce ujal Pavel Varvařovský, který však šestiletý mandát vykonával pouze tři roky, po nichž funkci dobrovolně opustil. Své důvody příliš nekomentoval, ale mohlo jimi být i to, že se dostával do častých sporů s vládou či Poslaneckou sněmovnou, která ignorovala jeho legislativní návrhy. O rezignaci údajně uvažoval též v okamžiku, kdy byl jeho zástupcem zvolen Stanislav Křeček. Po letech zastupování byl nyní Křeček zvolen do čela úřadu Ochránce, za což může poděkovat Milionu chvilek pro demokracii. Většina poslanců totiž neměla v úmyslu zvolit jednaosmdesátiletého Křečka do funkce s šestiletým mandátem až do chvíle, kdy jim to Milion chvilek zakázal.

Mezi Křečkem a Varvařovským vládla brněnskému úřadu Anna Šabatová, která zde rovněž začínala jako zástupkyně. V této roli v roce 2006 pomáhala sestrám Mauerovým s adopcí třináctileté Aničky, kterou byla ve skutečnosti dospělá Barbora Škrlová z kuřimské kauzy týrání dětí. A právě působení Anny Šabatové do značné míry obnovilo diskusi o smysluplnosti úřadu Ochránce jako takového. Kritici jí vyčítali, že výkon funkce pojímá příliš aktivisticky směrem k ochraně nepopulárních menšin, žadatelů o azyl, její pozornosti neunikl spor o muslimský šátek ve zdravotnické škole a snad největší negativní reklamu ji udělala smyšlená žadatelka o byt, která netajila, že je Romka.

Mohlo by se zdát, že takové pojetí výkonu funkce je v rozporu s působením Ochránce k ochraně osob před jednáním (jakož i před jejich nečinností) úřadů a dalších institucí, vykonávajících veřejnou správu. Ostatně právě tímto způsobem kdysi Pavel Rychetský úlohu ombudsmana vysvětloval, vznik úřadu takto schválil parlament a dodnes jej tak chápe nemalá část veřejnosti. Mezitím ovšem došlo k tomu, že se záběr úřadu rozšířil. Nikoli aktivismem Anny Šabatové nebo jejích předchůdců, jak by se mohlo zdát, ale novelizacemi zákona, které ochránci uložily zabývat se novými agendami. S nimi samozřejmě přišli noví lidé a úřad díky tomu oproti původní představě značně nabobtnal.

Do takového úřadu se pak snadno trefuje, což také zákon o Veřejném ochránci, navrhující jeho zrušení, činí. Úřad ombudsmana jest, podle předkladatele Klause, klasickou ukázkou rozpínavosti státu a jeho byrokracie. „Z počátečního malého úřadu okolo respektovaného advokáta Otakara Motejla (hájícího v dobách totality občany bez základních lidských práv) vznikl aparát spotřebovávající stovky milionů korun ročně a do jeho čela politické strany prosazují politické nominanty.“ Jako nejlepší řešení se pak podle něj jeví celý úřad bez náhrady zrušit. „Ušetřit peníze daňových poplatníků a zamezit obtěžování občanů (nejen ředitelů škol a pronajímatelů nemovitostí) politickým aktivismem.“

Klaus mladší to zkrátka vidí tak, že na chudé lidi a Romy zvlášť musí být přísnost a notoričtí kverulanti si jistě poradí i bez ombudsmana. Ze svého, beztak širokého portfolia adres od prezidentské kanceláře až po nádražní lampárny, kam obden posílají své stížnosti, ombudsmana prostě vyškrtnou. Imigranti nám mohou být ukradení, stejně tak trestanci ve výkonu trestu nebo muslimky, co pořád prudí s šátky. Skutečným Klausovým cílem přirozeně není schválení zákona, respektive zrušení úřadu, ale možnost exhibovat na dané téma za řečnickým pultem. Po zvolení Křečka ale návrh možná získá podporu levicových aktivistů v čele s Anna Šabatovou, což by Klausovi jistě zkazilo náladu.

Skutečně zásadní vadou na kráse návrhu ovšem je, že úřad Ochránce v podstatě nelze zrušit bez náhrady. K rozšiřování jeho pravomocí totiž nedocházelo z plezíru paní Šabatové nebo jejích předchůdců, ale v souvislosti s ratifikací úmluvy proti mučení, přijetím antidiskriminačního zákona, úmluvy upravující práva zdravotně postižených či nařízení o volném pohybu pracovníků v rámci EU. K dohledu nad plněním těchto a podobných závazků je vždy požadováno vytvoření nezávislého orgánu, kterým je nyní úřad Ochránce. Pokud od těchto úmluv nechceme, a dokonce ani nenavrhujeme odstoupit, nezbývá než po jeho zrušení založit úřad jiný, v podstatě stejný, jen třeba jinak nazvaný.

– swp, red –