Pracovní právo v obecné rovině v souvislosti s výskytem epidemie upravuje institut nařízení karantény. Karanténou se ve smyslu zákona o ochraně veřejného zdraví rozumí oddělení zdravé fyzické osoby, která byla během inkubační doby ve styku s infekčním onemocněním nebo pobývala v ohnisku nákazy od ostatních fyzických osob a lékařské vyšetřování takové fyzické osoby s cílem zabránit přenosu infekčního onemocnění v období, kdy by se toto onemocnění mohlo šířit.

Nařízení karantény je důležitou osobní překážkou na straně zaměstnance, po kterou zaměstnanci přísluší v době prvních 14 kalendářních dnů trvání náhrada mzdy nebo platu ve výši 60 procent průměrného výdělku.

K nařízení karantény dochází na základě potvrzení o nařízení karantény vydané všeobecným praktickým lékařem. Pracovní právo však neřeší situaci, kdy se zaměstnanec vrátí z ohniska nákazy, avšak nejeví žádné známky onemocnění. Ty se však mohou projevit až po určité době. V takovém případě by tak měl zaměstnavatel zvážit jiné, méně formální, instituty, které mu zákoník práce poskytuje (viz níže).

Jaké jsou povinnosti zaměstnavatele v souvislostí s epidemií koronaviru?

Základní povinností zaměstnavatele je zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce. Zaměstnavatel je povinen vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům.

Zaměstnavatel by měl mít primárně přehled o tom, zda se někdo ze zaměstnanců zdržoval v ohnisku nákazy. Zjistí-li tuto skutečnost, měl by bezodkladně přistoupit k preventivnímu řešení, a to zejména:

  • dohodnout se se zaměstnancem na dočasné práci z domova, je-li to možné s ohledem na charakter vykonávané práce (v takovém případě zaměstnanci náleží standardní mzda nebo plat); nebo
  • dočasně zaměstnanci nepřidělovat práci (v takovém případě zaměstnanci náleží náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku).

Zaměstnavatel by měl dále sledovat informace poskytované Ministerstvem zdravotnictví ČR a Státním zdravotním ústavem, přičemž případná doporučení (zejména v oblasti zvýšené hygieny) by měl bezodkladně na pracovišti implementovat

Jaké jsou povinnosti zaměstnanců v souvislostí s epidemií koronaviru?

Každý zaměstnanec je povinen dbát podle svých možností o svou vlastní bezpečnost, o své zdraví i o bezpečnost a zdraví fyzických osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání.

Vykazuje-li tudíž příznaky typické pro nákazu koronavirem (teplota, kašel, dušnost), měl by bezodkladně informovat místně příslušnou kliniku infekčního lékařství a nechat si vystavit potvrzení o nařízení karantény.

O jeho pobytu v ohnisku nákazy by měl informovat zaměstnavatele a, je-li to možné s ohledem na charakter vykonávané práce, usilovat o dohodu o dočasné práce z domova, případně se podrobit rozhodnutí zaměstnavatele o dočasném nepřidělování práce zaměstnanci.

Jsou práva zaměstnanců na služebních cestách nějak dotčena? existuje něco, na co mají nárok/pojištění, kde je nějaká povinnost zaměstnavatele chránit své zaměstnance apod. – nejen na služebních cestách, ale také na pracovišti?

Zaměstnanec je oprávněn odmítnout výkon práce, o níž má důvodně za to, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje jeho život nebo zdraví, popřípadě život nebo zdraví jiných fyzických osob; takové odmítnutí není možné posuzovat jako nesplnění povinnosti zaměstnance.

Lze si tudíž představit, že zaměstnanec se s ohledem na toto ustanovení odmítne vydat na pracovní cestu či se z pracovní cesty vrátí, existuje-li důvodná obava, že taková pracovní cesta bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje jeho život nebo zdraví. Zcela jistě je možné toto učinit ve vztahu k současným ohniskům nákazy koronavirem (Čína, Jižní Korea, severní Itálie, Írán). Otázkou však je, zdali může zaměstnanec s ohledem na aktuální riziko epidemie odmítnout jakoukoliv pracovní cestu (např. s odůvodněním, že i mezinárodní letiště jsou rizikovými lokalitami). V takovém případě je třeba doporučit poradu zaměstnavatele s příslušnými úřady (Státní zdravotní ústav, krajské hygienické stanice) a řídit se jejich doporučeními.

Zaměstnavatel má v obecné rovině povinnost zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce. Tato povinnost se vztahuje na služební cesty a na výkon práce na pracovišti.

S ohledem na to, že se jedná o infekční onemocnění, které je přenosné z člověka na člověka a má relativně dlouhou inkubační dobu, kdy dotyčný/dotyčná nemusí nutně mít příznaky – by už teď měli všichni zaměstnavatelé zvážit rizika pro své zaměstnance a přijmout potřebná opatření.

HANA GAWLASOVÁ, advokátka Squire Patton Boggs