Rozhovor s EDUARDEM MIKOU, investorem a partnerem investičního fondu Reflex Capital SE

Když si investor proklepává startup, do kterého by mohl investovat, dívá se na různé ukazatele a skutečnosti. Mohou mu naznačit, zda bude právě tato firma trefou do černého. Někteří na to vidí čistě přes čísla, jiní sázejí na silný tým a především zakladatele.

Od roku 1982 pracoval na různých pozicích v IT firmě PVT. Co tehdy v době začátcích IT bylo nejvíce vzrušující? Nový obor nebo vize?

Já jsem vlastně v PVT začínal už jako středoškolák na letních brigádách, takže jsem se k těm počítačům poprvé dostal už někdy v roce 1973. To sice byly trochu jiné počítače, než jaké máme dnes. Vlastně i ten nejlevnější mobilní telefon má o několik řádů vyšší výkon než tehdejší velké sálové počítače, které ale i s těmi omezenými možnostmi ve své době přinesly zásadní změnu produktivity práce. Asi bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem v té době měl ohledně budoucnosti IT nějaké velké vize, protože ve věku kolem dvaceti let jsem pochopitelně měl spoustu jiných zájmů, ale ty počítače mě zaujaly a už jsem u nich zůstal. Postupně jsem se naučil spoustu programovacích jazyků. Teď jsem někde četl, že na světě pořád běží spousta programů napsaných v jazyce COBOL a při nedostatku lidí, kteří by v něčem tak archaickém ještě uměli programovat, se kapacity platí zlatem, takže kdyby bylo nejhůř, tak se k tomu jednou mohu na stará kolena vrátit a přilepšit si k důchodu.

V roce 1990 jste založil systémového integrátora APP Group, přivedl do ní fond rizikového kapitálu Warburg Pincus, a následně společnost prodal globální firmě Ness Technologies. Jak na tuto dobu vzpomínáte? Kde jste bral v té době inspiraci pro podnikání?

Na tu dobu vzpomínám rád, protože jsem tehdy získal spoustu znalostí, které dodnes využívám. Když jsme APP zakládali, tak jsem možná uměl docela dobře programovat, ale to bylo asi tak všechno. A tak jsem se během následujících let musel naučit vše, co mi komunističtí soudruzi v době mých studií zatajili. Obrovskou školou byla právě investice od Warburg Pincus. Možná to nebyla první investice rizikového kapitálu u nás, ale byla do té doby určitě největší, a se znalostmi, které jsem v té době měl, jsem si na něco takového nemohl troufnout. Tak jsem si v předstihu najal amerického finančního manažera, který připravoval podklady pro transakci a učil mě základy corporate governance, abych se v těch dokumentech alespoň trochu vyznal, a já jsem si po nocích četl legislativu související s kapitálovými trhy počínaje americkým zákonem o akciích z roku 1933. To, co jsem se tehdy naučil, využívám při své práci dodnes. A kde jsem bral inspiraci? Jezdil jsem tak dvakrát ročně do USA na konference a k obchodním partnerům, bavil se s jejich manažery a snažil se tak získat podnikatelské know-how, které tady chybělo.

Mnoho milionářů a dnes investorů, kteří se věnují něčemu jinému, se tehdy věnovali sestavování počítačů. Za všechny jmenujme Pavla Tykače. Byl to podle vás dobrý základ pro budoucí podnikání a investování?

No… zrovna v případě Pavla Tykače bych neřekl, že se jeho úspěšná firma Vikomt z 90. let stala základem pro jeho pozdější aktivity. Ale to je jiný svět. Já jsem se vždycky vyhýbal té sféře „velkého byznysu“, která se nevyhnutelně prolíná s politikou. Už v 90. letech jsem říkal, že – když budu parafrázovat citát z knihy Jana Procházky z knihy Politika pro každého z roku 1968 – mezi „privátní“ a „privatizovaný“ je stejně nepatrný rozdíl jako mezi vodou a vodkou. Mně je mnohem bližší ten svět technologických startupů a investorů, kteří si peníze vydělali tím, že také založili startup, udělali z něj úspěšnou společnost a prodali jí. I proto jsem partnerem v Reflex Capital, kde se zaměřujeme na začínající firmy a pracujeme pouze se svými vlastními penězi a penězi úzkého okruhu investorů, kteří také patří do technologické komunity, a nikoliv s penězi z evropských fondů, jak je teď u nás obvyklé.

Já jsem počítače nikdy nesestavoval, ale v té době divokého rozvoje IT jsme osobní počítače prodávali asi všichni. Základem pro budoucí podnikání a investování se to stalo v případě, když se vydělané peníze použily k tomu, aby se firma posunula do sféry s vyšší přidanou hodnotou.

Kdo přesně je andělský investor? Investor z nebe? (smích)

V podstatě to tak je, i když v češtině to zní dost hrozně. Ale kromě „angel investor“ nebo „business angel“ nemá čeština – bohužel – výstižný překlad ani pro „venture capital“ nebo „enterpreneur“ nebo jsou české výrazy zprofanované, protože „podnikatel“ je u nás obecně vnímán jako někdo, kdo nějak ilegálně přišel k penězům a ve vězení nesedí jenom proto, že mu to nedokázali. Ono to má své opodstatnění, protože široce medializováni byli hlavně ti jedinci, kteří zbohatli nějak podivně, zatímco o lidech, kteří z nuly poctivým způsobem vybudovali velké úspěšné firmy a prodali je za stovky miliónů nebo dokonce za miliardy, se toho veřejnost moc nedozví. Člověk by si málem myslel, že posledním poctivým podnikatelem v téhle zemi byl Tomáš Baťa.

Ale abych se vrátil k těm andělům. Pro řadu startupů je taková investice opravdu „darem z nebes“, protože ne každý zakladatel startupu je schopen sehnat dostatek finančních prostředků pro rozjezd firmy od rodinných příslušníků, příbuzných nebo známých. Každý zájemce o takovou investici si ale musí uvědomit, že investování není altruismus a andělský investor je pořád jenom investor a nikoliv mecenáš. A protože investice do začínající firmy je z principu vysoce riziková, tak investor v případě úspěchu očekává vysoké zhodnocení vloženého kapitálu. Takže je vlastně otázka, jestli je andělský investor spíš anděl nebo Shylock.

Ve své knize – Release 2.1 : vize života v digitálním věku – vám její autorka Esther Dyson věnovala poděkování. Jak se podle vás naplňují její vize, které nastínila? Ovlivnila vás jako investora?

Já jsem měl velké štěstí, že už v počátcích své byznysové kariéry jsem měl možnost se setkávat s řadou lidí, kteří byli mnohem moudřejší než já a kteří mi v mnoha ohledech otevřeli oči. A Esther Dyson byla jedním z nich. Poprvé jsem se s ní setkal už v roce 1991, když se přijela podívat, jak by v té naší části světa mohla pomoci začínajícím firmám. A případně na tom i trochu něco vydělat. Bylo úžasné mít možnost komunikovat s někým, kdo dokázal předvídat technologický vývoj na několik let dopředu. U nás jsou známější její knihy Release 2.0 a Release 2.1, ale už dávno před tím od roku 1983 vydávala měsíční technologický newsletter Release 1.0 a v podstatě v každém jeho vydání se zabývala otázkami, které se staly aktuálními o několik let později. Např. listopadové vydání roce 1987 bylo věnováno hypertextovým technologiím, které se o pár let později staly základem pro world wide web. Ale Esther nezajímaly primárně ty technologie, ale vždycky spíš přemýšlela, jak mohou ovlivnit život lidí a jaká pozitiva a negativa sebou budou přinášet. A díky Esther jsem měl možnost osobně poznat řadu lidí, se kterými bych jinak neměl šanci se potkat. Esther pořádala každý rok na jaře v Arizoně konferenci PC Forum – to „PC“ nemělo nic společného s osobními počítači, ale byla to zkratka „Platforms for Communication“, kam mě poprvé pozvala v roce 1992 a já jsem tak pak pravidelně jezdil mnoho dalších let.

To, že mě pozvala, neznamenalo, že bych si to nemusel zaplatit, ale možnost účasti byla do značné míry privilegiem, protože díky vlivu Esther jako „první dámy internetu“ zájem každý rok mnohonásobně převyšoval kapacitu a mezi účastníky byli pravidelně lidé typu Billa Gatese, Michaela Della, Marca Andreessena nebo Erica Schmidta. Každý rok se tam sešlo několik set top lidí z ITC, kteří se dopoledne bavili o tom, jak by se celé odvětví mohlo v budoucnosti vyvíjet, a odpoledne seděli na prezentacích zajímavých technologických startupů. A o přestávkách nebo večer jsem měl možnost si s řadou těch lidí popovídat. Dodnes si vzpomínám, jak tam v roce 1993 prezentovali Mosaic, což byl první grafický web prohlížeč, a mně při té prezentaci pomalu docházelo, co všechno by se s tím dalo dělat, nebo jak jsem v roce 1995 seděl vedle Esther na prezentaci startupu, který se jmenoval Yahoo!, a Esther mi říkala: „Až tohle jednou půjde na burzu, tak si nezapomeň pár akcií koupit“.

Jaké byly začátky u firmy Mall.cz? Povedl se naplnit původní záměr?

U toho úplného začátku jsem nebyl. Zakladatele Mall.cz (resp. bilezbozi.cz, jak se tehdy e-shop jmenoval) jsem poprvé potkal několik měsíců poté, co prodali první ledničku. Nebo to byla pračka? A pak jsme si více než rok povídali a psali e-maily o tom, jak by se online prodej mohl a měl dělat, než jsem do firmy investoval. Ve svých počátcích byl Mall správná „garáž“, která sídlila nejprve v jednom a pak v několika patrech starého domu v Sokolské ulici, a router tam visel v prostoru zavěšený jenom na ethernetových kabelech. Tohle vývojové stadium firem mám rád, protože vše je neformální, těch pár lidí ve firmě je zapálených pro věc, ale když se firmě daří a roste, tak to bohužel dlouho nevydrží.

Pamatuji se, jak jsme se v těch počátcích Mallu bavili o dlouhodobých ambicích a 500 milionů korun tržeb se zdálo jako hodně vzdálený cíl. Když jsme pak Mall.cz prodávali, tak se roční tržby blížily k 10 miliardám. To samo o sobě říká, jestli se původní záměr podařilo naplnit. Ale vedla k tomu dlouhá cesta plná chyb, pokusů a omylů, což k tomu nevyhnutelně patří. Pokud někdo nedělá chyby, tak buď nedělá nic, nebo jde již vyšlapanými cestičkami a jen kopíruje to, co už jiní dělali před ním, a z módu „me too“ – nemyslím tím to teď populární hnutí, které vymyslelo, jak obejít demokratický princip presumpce neviny – moc vítězů nevzešlo.

Třikrát po sobě se vám podařilo vybudovat a prodat miliardový byznys. Dá se shrnout, jaké jsou předpoklady a postupy pro vybudování miliardového byznysu?

Nejprve bych trochu poopravil tu formulaci. Nedovolil bych si tvrdit, že „já jsem vybudoval“. Byl jsem u toho a snad jsem k tomu i trochu přispěl. A stěží se dá jednoduše shrnout, jak to udělat nebo dokonce napsat recept. Ono také platí, že kdyby něco bylo jednoduché, tak by to dělali všichni. Ale nehledejte v tom nějaké sofistikované uvažování, analýzy a koncepce. Když se na to zpětně podívám, tak jsem měl spoustu štěstí a možná trochu intuice, protože jsem vždycky vsadil na bezvadné lidi a možná trochu i odhadl, kam bude další vývoj směřovat. A pak už to vždycky byla jenom spousta práce, protože dostat firmu od nuly k miliardě znamená vyřešit spoustu problémů a průšvihů, které se na člověka valí jako na běžícím pásu.

Jaká je podle vás úroveň startupové scény? Co nejvíce českým startupům chybí?

Na to, jak jsme malá země, tady vzniklo a stále vzniká relativně hodně úspěšných technologických startupů, i když o nich veřejnost moc neví. Cognitive Security, Apiary, Brand Embassy, Productboard… to všechno jsou firmy, které vznikly v České republice, prodaly se řádově za desítky miliónů dolarů nebo byly kapitálovým trhem dokonce ohodnoceny na stovky miliónů dolarů. A mohlo by jich být více, kdyby tady bylo trochu více „business-friendly“ prostředí. Píše se o tom, že co do rychlosti schvalování projektů ve stavebnictví je Česká republika na 156. místě na světě, ale on ten problém není jenom ve stavebnictví. Ta vším prorůstající byrokracie, nepružná legislativa a pomalá justice negativně ovlivňují celou ekonomiku.

Politické elity a média se zabývají tím, jestli tady nějaká zahraniční firma otevře montážní závod nebo Amazon postaví sklad a vytvoří pár set pracovních míst s nízkou kvalifikací pro gastarbeitery z Polska, Rumunska a Ukrajiny. Ale tyhle firmy své provozy bez problémů přestěhují jinam, jakmile to pro ně bude výhodnější. Dceřiné společnosti nadnárodních korporací se z principu snaží minimalizovat své daňové zatížení, a pokud nějaký zisk vytvoří, tak si ho mateřská společnost vytáhne, aby ho investovala jinde. Připadalo by mi tedy logické, že stát bude podporovat lokální firmy, které se tak jednoduše nikam nepřestěhují, a které podnikají v oborech, kde se vytváří duševní vlastnictví. Řada evropských zemí se o to různými formami snaží… Jenom u nás to pořád nějak nejde.

Co byste obecně poradil těm, kteří chtějí začít podnikat?

Vždycky bude platit Masarykovo „nebát se a nekrást“. Nebát se začít podnikat a dělat to poctivě. Jednak všude ve světě platí, že slušní lidé chtějí dělat byznys se slušnými lidmi, a když člověk dělá byznys poctivě, tak pak může klidně spát. A to také není k zahození.

V současné době se mluví o digitalizaci společnosti. Jaký je váš názor na digitalizaci?

Digitalizace nám měla uspořit spoustu času, abychom ten získaný čas využili ke zvýšení kvality života. Ale nějak to nevyšlo. Je sice pravda, že si téměř vše (někdy už dokonce i na úřadech) vyřídíme pohodlně z domova po internetu, ale zároveň se svět nepředstavitelně zrychlil. Stali jsme se otroky technologií. Reakce se očekávají okamžitě a spousta lidí žije v nepřetržitém stresu. Vyrůstá nám nová generace, která už si nehraje na hřištích, ale na mobilních telefonech, Playstationech a Xboxech, a, půjde-li to takhle dál, tak se naplní vize z téměř 30 let starého filmu Demolition Man se Sylvestrem Stallonem, kde se i sex odehrával jenom ve virtuální realitě „bez výměny tělesných tekutin“. Digitalizace je proces, kterému se nelze vyhnout a který nelze zastavit, ale člověk by měl zůstat člověkem a nebýt jen adresou někde na internetu.

Další velkým tématem je zavádění umělé inteligence. Jak podle vás bude vypadat společnost v roce 2050?

Když vidím, co vše se změnilo za posledních 30 let, tak si netroufám odhadnout, jak bude společnost za dalších 30 let vypadat, ale přiznám se, že mě budoucnost trochu děsí. Digitalizace nás do značné míry zbavila soukromí. Už dnes má „velký bratr“ podrobné informace o tom, kolik vyděláváme peněz, kudy chodíme a kam cestujeme, co nakupujeme a kde jíme, co děláme ve volném čase, co nás zajímá na internetu, v podstatě o nás ví vše. Technologie umí analyzovat hlas i obraz v reálné čase a můžeme jenom doufat, že to všechno někdo jednou nezneužije. Asi nikdo z nás netouží žít v prostředí, kde je neustále sledován kamerovými systémy, které ho dokážou rozpoznat, a když někde přejde na červenou nebo si zapálí cigaretu na zakázaném místě, tak ho systém automaticky přeřadí do kategorie nepřizpůsobivých, kterým jiný systém za trest neprodá letenku nebo zájezd do zahraničí nebo neposkytne slevu v drogerii. Nechtěl bych se dožít toho, že by umělá inteligence nahradila tvůrčí potenciál lidí a využívala dostupné informace k tomu, aby je řídila a ovládala.

Věříte v možnost cirkulární ekonomiky a sdílenou ekonomiku? Může v tom pomoci stále větší vliv globalizace?

Cirkulární ekonomika je nutnost, protože zdroje jsou omezené a z naší planety bychom neměli udělat jednu velkou skládku odpadů. Globalizace – jak se to ušlechtilým myšlenkám často stává – se nám drobátko zvrtla v hon za levnější pracovní silou. Je docela legrační pozorovat, jak velkým nadnárodním společnostem, které jsou v USA důsledně politicky korektní a – jak se dnes říká – „woke“, vůbec nevadí vyrábět zboží s jejich logem v některých zemích za podmínek, které připomínají námezdní práci v Evropě koncem 19. století.

A teď jsme se v důsledku globalizace dostali do stavu, že tak triviální věc, jako jsou roušky, musí všechny státy dovážet z Číny a při jejich nedostatku si ve stavu nouze ty dodávky navzájem kradou. A i ta sdílená ekonomika má své mouchy. Je určitě správné, aby se dostupné zdroje sdílely a využívaly efektivně, ale je opravdu typickým subjektem efektivního využívání zdrojů Airbnb, když v každém větším městě žene nedostatek bytů jejich ceny nahoru a tisíce bytů jsou přitom mimo turistickou sezónu prázdné? Připadá mi, že sdílená ekonomika je typickým příkladem obstarožního konceptu, který se jenom přelakoval „online barvou“ a vydává se za „the next big thing“. On se ten bike-sharing zase tak moc neliší od půjčoven aut, ale společnost Hertz byla založena už v roce 1918.

Potýkáme se s epidemií COVID-19. Jakým způsobem podle vás tato krize změní svět, společnost a podnikání?

Každá krize trochu změní svět. V ekonomice je to jen další krize v cyklickém vývoji kapitalismu. Na konci každé konjunktury prosperují na trhu i takové firmy, které by ve standardní prostředí neměly nárok na existenci, takže krize pak vyčistí trh. A pro firmy, které jí přežijí, protože byly silné, efektivní a připravené na horší časy, je to úžasná příležitost, protože po každé krizi přijde oživení a přeživší se ocitnou na trhu s rostoucí poptávkou a minimem konkurence. Možná to není ideální ekonomický model, ale je určitě lepší než alternativa, kterou jsem si na vlastní kůži mohl vyzkoušet v mládí.

Co se týče naší společnosti, tak budu trochu cynik. V důležitých okamžicích našich dějin, jako např. při mobilizaci v roce 1938, v srpnu 1968 nebo v listopadu 1989, se národ na krátkou dobu dokázal semknout, ale u spousty lidí záhy poté zase převážily ty horší vlastnosti a sobecké zájmy. Ale to je asi přirozené.

A svět se možná zamyslí nad tím, jestli jsme to s tou globalizací drobátko nepřehnali, když je v jejím důsledku naše civilizace tak křehká a zranitelná, že jí jeden virus dokáže zcela zastavit. Z toho římského „chléb a hry“ během pár týdnů zcela zmizely ty hry a všichni mají spoustu starostí, aby byl alespoň ten chléb. Asi se budeme muset vážně zamyslet, co bude potřeba udělat, abychom zajistili dlouhodobé přežití druhu homo sapiens sapiens.

Bez čeho byste si nikdy nedokázal představit svůj život?    

Bez lidí, které mám rád, bez legrace a bez cestování po krásných místech, kterých je na této planetě pořád dost. Do toho posledního mi teď koronavirus – jak se říká – hodil vidle. Se synem jsme se v únoru ještě stihli zajet podívat na Pastrňáka v NHL a teď se obávám, že bude nějakou dobu platit verš ze staré písničky Vodňanského a Skoumala „chtěl bych vidět Bospor a Dardanely, zatím sedím doma na pr….“.

Děkuji za rozhovor.

Foto 1: Pixabay

Foto 2: archiv Eduarda Miky